Different but same World

-2-

Pomalu jsme se všichni přesunuli do tělocvičny, kde měl být zahajovací ceremoniál. No, spíš to byla nudná akce, kde se předvedou sportovci, roztleskávačky a frajeři školy. My ostatní tam sedíme a nic neděláme, necháváme se jako každý rok přesvědčit o tom, že za školního prezidenta musíme zvolit kapitána fotbalového týmu, aby jim mohl dát nové dresy.

,,Proč se na nás všichni dívají, jak na debily?" zeptala se Rose a dál pokračovala v cestě. Sedla jsem si úplně na kraj dozadu. Nechtěla jsem sedět uprostřed a mít pocit, že nemůžu nijak uniknout. Holky to neřešily a sedly si za mnou.

,,Protože jsme originální," řekla jsem ledabyle a rychle se začala rozhlížet. Ano, opravdu se na nás hodně lidí dívalo.

,,Jo, všichni tu mají skupinky a my? Jsme originální v tom, že nejsme v něčem tak absurdním jako jsou skupinky!" usmála se Paige.

,,Nejsme ani roztleskávačky, šprti, sportovci, feťáci, módní rajdy a takový," doplnila jsem ji.

,,Ale proč se na nás dívají?" řekla už trochu zoufale Rose. Neměla ráda, když si o ní lidé mysleli něco špatného.

,,Závidí nám, že my se můžeme chovat, jak chceme. Oni se přece musí chovat tak, jak se od nich očekává!" usmála se Marlee a mávla nad tím rukou. Všichni si rychle sedli, protože do místnosti na pódium vešel ředitel. Asi hodinu mlel o přátelských vztazích a projektech, které se škola snaží uskutečnit. Samozřejmě nic zajímavého... Nové hřiště na fotbal, nové lavičky do šaten a takový ty blbosti, které se vždy jednou za rok opravují.

Zajímavý je, že v chemii máme asi stoletý vybavení, tak moc že se s ním všichni bojí pracovat. Na mě například už spadly dvoje váhy a zkumavky se mi rozbily už tři. Neplatila jsem je, protože učitelky ví, že jsou faaaaakt starý a rozpadly by se za chvíli samy.

Nesnášela jsem tyhle poměry. Zaprvé sportovci. Zadruhé ti ostatní nedůležití.

Je těžký být chytrá, vyhrávat soutěže a nebýt nikým oceněná. I když jsem se umístila třeba v celostátním kole na velmi dobrém místě, nikdo si toho nevšímal. Maximálně učitelka mě jen tak mimochodem pochválila. Důležité pro ně bylo, že naše škola se mezi dalšími třemi školami v sousedství umístila na druhém místě. Wow, každej rok je to stejný a vždycky to strašně dlouho omílaj.

,,Takže letos budeme znovu pořádat volby do studentského parlamentu," v tom okamžiku jsme se na sebe podívaly a obrátily oči v sloup. Nikdy, doopravdy, nikdy jsem nechodila hlasovat. Neznala jsem nikoho, kdo by kandidovala a stál by za hlas. 

,,Teď předám slovo minulému školnímu prezidentovi a ten vás seznámí s podmínkami," ředitel uhnul na stranu a uvolnil místo jednomu klukovi, který byl loni prezidentem. Asi půl hodiny mlel o blbostech. Vůbec mě to nezajímalo. Raději jsem si nenápadně vytáhla mobil a sluchátka a rychle začala poslouchat písničky.

Zeď byla mnohem zajímavější objekt ke sledování než nějakej kretén, kterej se snaží získat pro sebe hlas v dalších volbách.

Najednou do mě někdo dloubl loktem. Rychle jsem se otočila: ,,Co je?"

Jelikož jsem měla v uších sluchátka a neslyšela jsem svůj hlas, bylo to trochu hlasitěji než jsem chtěla. Přede mnou stála učitelka a se zlostným pohledem a natahovala ruku. Většina lidí okolo se na mě dívala a považovali to zřejmě za nějaký super zážitek, že u toho mohli být.

Naštěstí se ostatní soustředili na projev.

,,Setkáme se po škole slečno Eversnová, za ten telefon!"

----------

Po chvíli ve třídě jsem se všichni museli dostavit do tělocvičny. Ano, každoroční projev ředitele o událostech v následujícím roce. Každej rok to byla stejná nuda, ale ředitel na tom trval...

Sedli jsme si dopředu, doprostřed. Museli jsme totiž podpořit Chrise, který kandidoval na školního prezidenta. Ano, musím se s ním kamarádit, jinak bychom nedostali nový dresy, který nutně potřebujeme.

Ředitel mluvil o různých novotách. Nové hřiště, lavičky, ty dresy, skříňky a spousta dalších věcí. Moc jsem ho nevnímal, protože se ke mně dost těsně tiskla Hellen. Co to s ní sakra je? Vždyť chodila s mým nejlepším kámošem. 

Odsunul jsem se od ní a Carter se na mě divně podíval. Jo, teď jsem se pro změnu mačkal já na něj. Carter do mě nasraně strčil a já spadl rovnou na Hellen. Několik lidí se na nás tázavě dívalo a ostatní sledovali minulého školního prezidenta a jeho projev. 

Rychle jsem se narovnal a rozhlédl se okolo. Hellen ten můj pád zřejmě považovala za nějaký gesto pro chození a více se na mě natiskla, Carter ji propaloval hnusným pohledem a kolem nás zrovna procházela dost nasraná učitelka, která mířila někam dozadu.

,,Co je?"  zakřičel někdo, ale většina lidí ten hlas zřejmě neslyšela a ignorovala ho. Ohlédl jsem se za ním, ale nic jsem nespatřil. Ta učitelka k někomu promlouvala, ale já jsem neviděl ke komu.

Na pódiu teď byli všichni kandidáti na nového prezidenta. Docela mě udivovalo, že tam nebyla ani jedna holka, ale přihlašovat se mohlo i později. Nasraná učitelka znovu prošla kolem nás, ale já ji už nevěnoval pozornost.

,,Nemyslíš, že to Hellen už trošku přehání?" zašeptal mi do ucha nasraně Carter.

,,Já jsem se od ní chtěl odsunout, ale to ty jsi mě strčil zpátky!" bránil jsem se.

,,Ehm, ehm!" ozvalo se před námi zakašlání. Oba jsme zvedli zrak a spatřili tu nasranou učitelku.

,,Oba dva vás čekám dnes po škole, za to bavení!"