Different but same World

-46-

Už dvě hodiny jsme se plahočili muzeem. Museli jsme si losovat čísla a být ve skupinkách podle toho. Hrozně mě to tu nebavilo.

Ne, že by to bylo nezajímavý nebo tak. Muzea mi nevadila... Akorát ta skupinka byla strašná.

Podle učitelky jsme měli tři hodiny na vyplněný nějaké tabulky. Hledali jsme obrazy a sochy. Nikoho jsem v té skupině neznala. Doopravdy nikoho. Ano, to byl další důvod, proč bych se měla socializovat.

,,Musíme jít tudy!" řekla šeptem jedna holka. Byla vysoká a měla nějak moc výrazné lícní kosti a nos. Jméno jsem už stihla zapomenout. Judy? July? Nebo Claudia?

Svraštila jsem obočí. Začínalo mi kručet v břiše a už jsem chtěla, aby tahle blbá doplňovačka skončila.

,,Ne! Jestli chceme vyhrát, tak budeme muset jít nejdřív nahoru!" šeptem zdůraznil jeden kluk z naší skupinky. U toho jsem si jméno pamatovala. Edward.

Znuděně jsem si popošlápla na místě. Celou dobu se totiž jen tihle dva hádali. Další dvě holky si celou dobu něco šeptaly a hihňaly se. A poslední kluk vypadal, že brzo někoho zabije. Emo...

,,Kolik je hodin?" prskla Judy-July-Claudie. Dívala se na mě.

Vytáhla jsem obočí a odpověděla ji: ,,Za přesně třicet osm minut máme být na srazu."

Znovu se strhla hádka.

Nevěnovala jsem jim pozornost a prohlížela si obrazy. Doufala jsem, že budeme mít potom prostor si to tady projít sami... 

Přišla mi SMS od Adama.

Nebo spíš to byla fotka naší skupinky, někde z vrchu. Zkoumala jsem odkud to fotil. Potom jsem našla jeho.

Opíral se o zábradlí a v ruce držel telefon. Už odsud jsem poznala taky Rose, která byla ve skupině s ním.

Nevím proč, ale měla jsem strašný nutkání na něj vypláznout jazyk. Když jsem to udělala, poznala jsem i z dálky, že se směje.

K zábradlí přišla taky Rose. Zamávala jsem jí. Chvíli ji trvalo, než mě rozeznala, ale taky zamávala.

Vypadalo to, že spolu s Adamem něco řeší, ale těžko říct. Taky se mohli hádat. Rychle jsem mu napsala na fotku, že není slušný fotit cizí lidi a že je navíc v muzeu zákaz focení.

Celou cestu autobusem jsme si psali. Bylo to zvláštní. Nikdy jsem si s nikým nepsala, protože jsem to jednoduše neuměla. Měla jsem talent na to vždycky napsat něco, co konverzaci utne, ale teď se mi to nějak vyhýbalo.

,,Jdeme!" řekla rozhodně ta holka a vydala se vlastním směrem. Nám nezbývalo nic jiného než ji následovat.

----------

Rose se na mě podívala. Znovu. Proč ji tolik zajímám? Upřímně jsem si myslel, že mě nesnáší.

Když náš rozřadili do skupin, tak jí málem vypadly oči, že je se mnou. Ostatní ze skupinky jsem znal od vidění a asi u dvou jsem věděl i jméno, ale nijak jsem se o ostatní nestaral. Celou dobu jsme se jen toulali po muzeu a Rose se nás snažila nahnat k úkolům. 

,,Kam se díváš?" zeptala se a zvědavě zvedla obočí.

,,Nikam," mrzutě jsme se ohlédnul zpátky na místo, kde předtím stála Miina skupina.

,,Co máš za problém?" zeptala se podezřívavě.

,,Nic, jenom mě to prostě nebaví," řekl jsem upřímně a otráveně se na ni podíval.