My fucking Daddy

• FIVETEEN •

"Vážně jsi celou dobu seděla u nás na zahradě?" Zasměje se John a já s protočením očí přikývnu. Už asi nikdy z mysli nevymažu ten vystrašený a zároveň zmatený pohled jeho táty když mě viděl sedět u nich na zahradě, jak jim tam trhám pampelišky a trávník - možná trošku depresivní ale pokud nezkusíte, nepochopíte. "Jsi fakt blázen."

"Dík." Ironicky se na něj nahoru usměju a hned zase odvrátím pohled zpět na cestu před námi.

Obloha zbarvená do teplých letních barev se pomalu zatemňovala, z čehož jsem nemile usoudila, že musí být nejspíš už pozdě. Není tady žádný pocit, kterým bych mohla vyjádřit jak moc se mi nechtělo domů a to jen z jednoho důvodu. Ale nemám kam spěchat, pokud chci být teď venku se svým kámošem, tak budu a nikdo s tím nic neudělá. Pro teď.

"Od stupnice jedna do jedenácti, jak moc v prdeli se teď cítíš?" Zeptá se s úplně vyrovnaným tónem v hlase, jako kdyby se mě ptal na to, co jsem měla včera k obědu. Jenže takový hold už je. Asi si ani nepamatuju, kdy vzal John nějakou věc vážně. Stejně tak já. A to je možná na našem přátelství to nejlepší, protože ani jeden z nás není urážlivá kačena.

"Proč do jedenácti?" Neunikne mi jeho protočení očí nad tím, jak lehkomyslná ohledně jeho otázky jsem. Když mě to tak baví.

"Protože je to dobrý číslo," zamumlá. Málem bych zapoměla, jeho oblíbené číslo je jedenáct. A to si říkám kamarádka. Každopádně kdo si to má pamatovat? "Tak bude to?"

"Třináct." Kecnu první číslo, které mě napadne a je zároveň větší než jeho jedenáctka. Možná se fakt tak cítím, možná si z něj dělám zase jen srandu. Je na něm jak si to přebere.

"Páni, třináctka je vážně mizerné číslo." Souhlasně přikývne a já se ušklíbnu. Teď zní jako jedna z tich kouzelných bab, s tou kouzelnou koulí.

Neodpovím a odvrátím pohled od chodníku na právě projíždějící bílé auto. Cítím se vážně mizerně? Protože mě nepříjde že bych měla. Možná jsem utekla z domu, ale to lidi v mém věku dělávají. A navíc se vrátím. Nehodlám se kvůli hádce s Harrym postavit na hlavu. Vlastně ani nevím jestli to mám 'hádka' nazývat. Prostě jsme si vyměnily argumenty a to je všechno. Kdyby tedy nešlo o něco, co mi může kompletně změnit život.

Na jednu stranu lituju toho co jsem řekla, ale na druhou.. jsem ráda.

"Mám nápad," Zvědavě na Johna stočím zpátky pohled a všimnu si tak jeho širokého úsměvu. Spíš by mě zajmalo, kdy naposledy nápad neměl, protože když jde o zábavu, na tu je on specialista. "sedni si a čekej." Řekne, pořád se stejným úšklebkem a než stihnu něco říct, poslední co zahlédnu než mi zmizí ve dveřích nedaleké večerky, jsou jeho záda zahalená v čistě bílém tričku. A byl fuč.

S povzdechem jsem se posadila na rozpálený obruvník a hlavu si opřela o dlaně. Očima jsem pomalu cestovala z jednoho místa na druhé a sledovala každičké auto, které touhle ulicí projelo. A přesto tu byl takový příjemný klid. Někdy kolem proběhl i nějaký člověk a jinak tu nebylo lidí ani vidu ani slechu. Přesto tu semnou, ale někdo byl, a teď nemyslím Johna. Ten člověk se rozhodl mi parazitovat v hlavě. Nevím jestli to bylo horší nebo lepší řešení, protože nevím, jestli bych právě teď chtěla být v jednom domě s Harrym. Ale ani v mojí hlavě mi nijak nepomáhal.

Jenže, proč jsem měla zároveň pocit, že ho postrádám?

Wow super, je mi patnáct a postrádám své rodiče. Nechybí mi ještě náhodou můj růžový plyšový jednorožec? Ne že bych nějakého měla.