My fucking Daddy

• SIXTEEN •

Můj biologický otec nikdy dítě nechtěl, proto bylo pro něj těžké srovnat se s tím faktem, že s ním jedno někdo čeká. Moc si ho nepamatuju, jenom tak matně, bylo mi na nejvýš pět když to s ním matka ukončila. No on to spíš ukončil sám se sebou. Za tich pár let, co už plně vnímám svět a všechny věci okolo, jsem zjistila, že to nebyl zrovna pohádkový vztah mezi nimi. Ani já nebyla z lásky. Celá tahle věc nebyla z lásky. Pak se tedy ptám, jestli nějaká ta láska vůbec existuje. Podle mých dosavadních zkušeností ne. Možná to je jeden z důvodů proč zásadně nemusím romány, možná mi to prostě celé příjde až moc růžové a možná na to někdy názor změním - o čemž silně pochybuju.

Je těžké porozumět lásce jako citu. Všichni si můžou říkat 'ah já tě tolik miluju' jenže, to jsou jenom slova. Pokud někoho miluješ, musíš i konat, což je většinou velký problém pro některé z nás. Nejde o to, že bych něco takového nechtěla. Jen mi to prostě všechno přijde až moc bájové. A ty 'zamilované' páry naší školy tomu vůbec nepomáhají, z nich se mi leda tak zvedá kufr pokaždé když je spatřím. Stejně jim to nikdy nevydrželo déle než pár měsíců, což je dost krátká doba, na to, jak se hrozlivě milovali.

Možná jsem si myslela, že devět let je hodně a že se ty dva lidi vážně našli - že k sobě doslova patří a nic je nemůže rozdělit. Samozdřejmě, byly tu i hádky, špatné dny a téměř nemožná nevěra. A jak moc jí nesnáším, tak moc jsem jim to přála a chtěla jsem, aby to tak bylo navždy. Ale čas sebou přinesl různé problémy, které ani jeden z nich není nejspíš schopný překousnout.
Pak jsem tu byla já, tak zvané lepidlo nebo jak bych to nazvala. Sice mě matka nikdy neměla zrovna v lásce, ale Harry byl vždycky ten, který za mnou stál, případně přede mnou. To byl jeden důvod k dalším a dalším nesmyslným hádkám. Někdo tu nejspíš nebyl schopný překousnout, že můžou být i lidi, kteří se o mě zajmají a mají mě rádi.

A proč zrovna lepidlo?

Protože i když se pohádali a byli na sebe naštvaný tak Harry nikdy neodešel, protože věděl, že jsem tady ještě já. A já ho měla vážně ráda. Byl něco jako můj druhý táta, ale sama bych ho postavila hned na první místo, jelikož nic víc si ani nezasloužil. Proto mě hrozně mrzelo, že nemá svoje vlastní děti, protože ty by byli určitě ty nejšťastnější na světě. Ale brr ta představa sourozenců mě děsí.

Takže já je vždycky nějak udržela u sebe, jako to většinou u párů bývá, ale teď už se mi nic zachránit asi nepovede.

Bylo pozdě, moc pozdě do něčeho zasahovat.

Naprázdno jsem rozevřela rty, ale nic z nich nevyšlo. Už jsem si snad myslela, že tu budeme stát takhle navždy, jenže mu nejspíš došlo, že já jen tak neodpovím. Zavrtěl hlavou s uchechtnutím a já v tuhle chvíli vážně chtěla vědět čemu se směje. Smál se mě? Že mu ani nedokážu odpovědět, nebo vypadám vtipně, nebo co?

"Nesměj se mi." Zamumlám potichu a ruce si zkřížím na hrudi. Zrak od něj odvrátím taky, protože si přijdu dost trapně nebo dost trapně na to, abych se mu dokázala dívat přímo do očí. Jo až takhle dětinská někdy dokážu být.

Vycítím, že se smát přestane, ale na jednu stranu moc dobře vím že se na mě zase dívá, což mi samo od sebe rozpálí tváře.

"Proč bych se měl smát tobě?" Dá důraz na poslední slovo nad čímž pokrčím rameny.

"Protože?" Zní moje, dost chabá, odpověď.

"Protože proč?" Zeptá se znova a já mám chuť nad jeho zvědavostí protočit oči, což nakonec radši neudělám.