Nevzdávej se, prostě běž! (TDC Fanfiction)

1.Bylo jich čtyřicetosm, odešel jeden a zbyli čtyři

„Přemýšlel jsem,“ ozvalo se vedle ní a ona se otočila. Podívala se chlapci, který ji už kdysi dávno ukradl srdce, aniž by o tom měl ponětí, do očí. Slunce pomalu zapadalo za obzor a ona tu nádheru s přemýšlivým úsměvem na tváři pozorovala.

„O čem?“ zeptala se a nabídla chlapci místo vedle sebe.

„Chci tím říct…Myslím, že tímto způsobem přemýšlí i Tommy. Dokonce i ty.“

„O co jde Newte?“ zeptala se chlapce, protože z předešlé věty opravdu nedokázala pochopit, na co chlapec naráží.

„Záchrana Minha je teď naše priorita,“ vysvětlil. „Jsme ochotní pro to riskovat naprosto všechno. I vlastní životy,“ řekl a podíval se na ní. Očima klouzal po jejím obličeji. Hledal jakoukoliv reakci, ale obličej Ashley zůstával ledově studený. Kamenný bez jakékoliv emoce. Začínala chápat, kam chlapec směřuje. „Klidně umřu pro záchranu Minha a jsem si moc dobře vědom, že ty bys udělala to stejné. Ale dokázali bychom žít s pocitem, že pro Minha zemřou nevinní lidé? Vince cestu už plánuje. Opravdu tohle chceme?“  podal řečnickou otázku.

Ashley nemusela odpovídat. Odpověď byla totiž jasná. Přemýšlela stejně jako Newt. Nemohli chtít po lidech, kteří Minha sotva znají, aby ho šli zachránit.

„Myslím, že Thomas to chce udělat už dlouho. Vzít roha a riskovat jenom svůj život. Nikoho jiného.“

„Tak jo,“ odpověděla Ashley na souhlas. Newt ani ve svém monologu nemusel pokračovat. „Ale budeme to jen my tři. Já, Thomas a ty. Nemůžeme vzít s sebou Pánvičku,“ řekla a podívala se chlapci do očí. „Jeho ruka je stále zraněná. Snaží se chovat, že už je v pořádku, ale všichni známe pravdu. Nemůžeme riskovat jeho zdraví ještě víc.“

„Tak jo,“ zopakoval její slova Newt. „My tři. Ty, já a Thomas.“

A ještě ten večer se chlapec s hnědými vlasy, s batohem na zádech a pistolí na zadní kapse plížil mýtinou k jednomu z aut. Šel potichu, nechtěl nikoho vzbudit. Nechtěl, aby ho někdo načapal. Někdo sledoval a on musel vymýšlet rychlou výmluvu. Bylo nejlepší, kdyby prošel bez zbytečných hlasitých zvuků, a proklouzl by jejich tábořištěm bez povšimnutí. Otočil se za sebe a když zjistil, že ho nikdo nesleduje, rozeběhl se k autu.

Kousek od něho rozepl svůj batoh a vyndal z něj baterku. Šedočerná tma  ho obklopovala. Jako by ho její šlahouny mačkaly k sobě. Nechtěly ho pustit dál, při každém jeho kroku musel několikrát zamrkat očima. Ty si jako naschvál na tmu kolem sebe nezvykaly.

Když konečně rozsvítil baterku a namířil jí na dveře auta, aby je mohl otevřít, zděšeně vykřikl. Přímo o dveře auta se opíral starší chlapec a šklebil se na něj. Thomas dal baterku dolů a přestal svítit Newtovi do obličeje. Newt měl překřížené nohy i ruce a díval se na Thomase, který beze slov stál před ním. „Někam se chystáš?“

„Newte, já-“

„Protože my taky,“ nenechal Thomase domluvit a místo toho otevřel dveře od auta. Na místě spolujezdce seděla Ashley, která se ušklíbla, když chlapce uviděla. Dlouhé hnědé vlasy měla sčesané do vysokého culíku. Ve klíně ji odpočívala jedna z pistolí s u opasku se leskla čepel dýky.

„Nechtěl si odjet bez nás, že ne?“

 ***

Jeli možná několik hodin. Thomas řídil, Ashley seděla stále na stejném místě a na klíně ji zdřímala mapa. Neměli tušení kam jednou. Thomas zatáčel mezi vrcholky hor úplně náhodně a mapy se neřídil. Jedno bylo ale jasné. Vrcholky hor se zmenšovaly cestou víc a víc, mezitím co jeli z kopce dolů. Cesta se klikatila. Díky prudkým zatáčkám v autě lítali z jedné stranu na druhou. Taky minuli několik rozbitých značek, ale nijak se jimi neřídili. Pravděpodobně tohle bylo jediné auto, které tudy za posledních pár let projelo.

Zastavili se před tunelem, který se nacházel před nimi. Bylo u něj několik rozbitých aut a podle toho, jak byly zastavené, musela být i uvnitř. Byl tam taky pohozený plot, několik harampádí a nehorázně to tam smrdělo. Vystoupili z auta, které zastavili kousek od tunelu. Thomas vystoupil jako poslední a v ruce držel mapu, ačkoli se s ní do této chvíle neřídil. „Chceš projet tamtudy?“ zeptal se Newt a ukázal k tunelu. „Nechci malovat čerta na zem, ale kdybych byl rapl, schoval bych se právě tam.“

Ashley jeho slova potvrdila. Hned jak to udělala, se z tunelu ozvalo několik zavrčení. „Nemáme asi moc na výběr,“ řekl Thomas, mezitím co studoval mapu. „Nikam jinam to nevede.“

Newt se netrpělivě porozhlédl kolem sebe. Vlastně všichni dělali to stejné. Možná čekali na to, jestli někdo z tunelu vyběhne. Možná čekali na to, že jeden z nich pronese, aby se vrátili zpátky a oni by přesně to udělali. Nikdo však nic takového neřekl. Newt konečně sklopil pohled od tunelu a otočil se k autu.

„Sedím vepředu,“ řekl. Thomas si s Ashley vyměnil nervózní pohled, načež i oni nastoupili do auta.

V tunelu byla tma. Po jeho zdi byla každých pět metrů svítilna. Společně se světly na autech to bylo jediné světlo, které měli. V silnici bylo několik děr, které vyplňovala kaluž vody. Ze stropu kapala voda a každé dopadnutí kapky na zem udělalo ozvěnu. Když to zaznělo poprvé, Ashley sebou vylekaně škubla.

Newt seděl na sedadle spolujezdce, vedle Ashley, která tentokrát řídila. Newt vyndal ze svého batohu baterku a vyklonil se z okna. Baterkou rozsvítil kolem sebe. Naskytl se mu pohled na několik rezavých aut, která jim částečně blokovala cestu. „Jeď opatrně a pomalu,“ nařídil Ashley, která mu následně odsekla, že tak jede celou dobu.

Následně zastavila. Před nimi se objevil člověk a trhavým krokem se rozešel k nim. „Je jeden,“ řekl Thomas, když uviděl rapla, který mířil k nim a chrčel u toho. „Takže ho hezky pomalu objedeme. To zvládneme.“ Po jeho větě Newt zatáhl okýnko a Ashley zařadila. Ještě než se znovu rozjela, Thomas zalapal po dechu.

Vedle něho se nacházela žena, která lomcovala dveřmi. „Prosím,“ řekla mezitím, co lomcovala dveřmi. „Prosím, pusť mě dovnitř,“ skoro zakřičela. Měla blonďaté vlasy. Minimálně měla na hlavě to, co po jejich blonďatých vlasech zbylo. Holá místa vyplňovaly mokvavé puchýře. Měla propadlé rty a rozškrábaný obličej. Thomas si všiml, že její prsty jsou celé od krve – pravděpodobně následkem toho, jak si obličej škrábe.

„Ashley, měla bys na to šlápnout,“ řekl k ní aniž by spustil pohled ze ženy. Ashley to ale nehodlala udělat. Místo toho zůstala s rukami na volantu zírat přes čelní sklo na zjevení před sebou.

Těsně na okraji prostoru ozařovaného postranní lampou stál muž. Nakláněl se na pravou stranu, levá noha mu i chodidlem trochu škubala, jako by měl nervový tik. Pravá noha sebou škubala taky a její prsty se zatínaly v pěst a zase povolovaly. Na sobě měl tmavý oblek, který kdysi mohl vypadat hezky, ale teď byl špinavý a potrhaný. Obě kolena kalhot byla nasáklá vodou nebo něčím nechutnějším.

Ashley na zjevení koukala s otevřenou pusou. Tohle všechno ale zaregistrovala ve chvilce. Většinu její pozornosti přitáhla mužova hlava. Nedokázala se přinutit, aby na ni přestala fascinovaně civět. Právě v tu chvíli se na něj otočil i Thomas, jelikož chtěl zjistit, proč Ashley pořád auto nerozjela. A tak na muže koukali všichni tři.

Muž měl stejně jako žena vlasy na hlavě vyškubané a zůstávaly po nich jen krvavé strupy. Tvář měl sinalou a mokvavou, plnou jizev a boláků. Jedno oko bylo pryč a tam, kde mělo být, se nacházela jen lepkavá červená hmota. Taky mu chyběl nos a oni si dokonce všimli pod děsivě znetvořenou kůží stopy otvorů dýchacích cest.

A pak tu byla jeho ústa. Odhrnuté rty, jako když vrčí pes, odhalovaly jeho zkažené, nažloutlé zuby, které byly k sobě silou stisknuté. Pravé oko těkalo mezi trojicí a dívalo se na ni zlostným pohledem.

Pak ten muž něco řekl bublavým hlasem, ze kterého Ashley přejel mráz po zádech. Bylo to jen několik slov, ale byla tak absurdní a nemístná, že dodala celé situaci ještě divnější rozměr.

„Říkal kos, že přišla Rose a vzala mi nos.“

Ahooj, vítám vás nové kapitoly. Jak je u mě zvykem, začátky jsou trošku nudnější, ale nebojte, za pár kapitol se to pořádně rozjede.😆