Nevzdávej se, prostě běž! (TDC Fanfiction)

3. Záchrana

Někde mezi vrcholky hor, v odlehlé části pouště, kde nikoho nikde nepotkáte, stálo auto, o kterém byste si mysleli, že je opuštěné. Ale opak byl pravdou.

Dívka sedící v jednom z aut pohlédne na svého spolujezdce, načež se podívá z okénka, které je chráněné několika plechy. Vydá ze sebe nedočkavé povzdechnutí, načež popotáhne nosem a ten si utře rukávem mikiny. „Mají zpoždění."

Muž se otočí a podívá se na dívku, která teď zkoumá svoje hodinky na zápěstí. Nervózně se na ni podívá, načež si muž povzdechne. „Dej jim čas," řekne ji, i když času na rozdávání moc nemají. Bude se hrát o vteřiny.

A někde i tady jelo auto druhé - tou nejvyšší rychlostí, kterou to jde.

A nejede jenom auto.

Ozve se zapískání.

„Tak pojď, bejby," vychrlí ze sebe Jorge a podívá se na Brendu, která se na něj ušklíbne. Jorge stojící auto nastartuje. Brenda nabije svoji pušku a Jorge nastaví kovové plechy nahoru, aby vykonávaly to, co mají. Chránit je.

Už jen co sjedou kopec, zařadí vedle velkého vlaku. Jsou to snad jediné koleje, které se v několika dalších kilometrech nachází. Spousta lidi o nich nemá ani ponětí.

Vlak je dlouhý. Odlišnost vagónů je asi po čtyřech. V jedné části jsou vagóny jen plechové, držící různé bedny. Pravděpodobnější na přepravu různých zásob. Nějaké vagóny jsou zase úplně prázdné. A nějaké úplně zavřené. Šedivé. Vypadají jako nějaké železné bedny divoké zvěře. Bez žádných oken. Jen jedny dveře. A to je všechno.

A právě v těchto vagónech seděly stovky lidí, kteří neměli vůbec tušení o něčem takovém. Nevěděli, že venku vedle nich jede auto. Nevěděli ani kam jedou. Nějaké dívky plakaly. Chlapci je slovně utěšovali. To bylo ale jediné, co mohli udělat. Všichni měli ruce i nohy v želízkách.

Jorge přidal na rychlosti. Minuli jeden vagón a druhý. Pak další. Čtvrtý a pátý. Nakonec se dostali až k úplnému začátku vlaku.

„Brendo, blížíme se! Zaměstnej je!" zakřičel tmavovlasý chlapec. Seděl na místě spolujezdce, v ruce držel vysílačku, přes kterou i teď promluvil. Muž se vedle něj ušklíbl.

„Drž se!" zakřičel na něj a Thomas se na povel chytil kapoty auta. „Teď nebo nikdy," řekl Vince vedle něj a šlápl na plyn. Vlaku před nimi se začínali pomalu lepit na zadek.

„Už jsem myslela, že to neřekneš!" vykřikla Brenda do vysílačky nazpátek, načež ji hodila na zadní sedadlo a do ruky chytila svoji pušku. Následně se vyhoupla z okénka a trupem se opřela, aby nemohla vypadnout.

Krátkovláska nabila, načež zamířila a vystřelila. V duchu se poplácala po rameni, protože její střela vyšla. Kulka prolétla oknem lokomotivy a rozbila ho.

Dva muži se sklonili dolů. „Co to sakra bylo!" zakřičel jeden z nich a pohledem kontroloval, jestli jsou oba dva v pořádku. Vlak nabíral na rychlosti.

Muž mu neodpověděl. Místo toho vytáhl ze své kapsy vysílačku. „Tady 0096," představil se. „Máme problémy na trati."

„Jsem kousek nad vámi. Už jsem na cestě," odpověděl mu někdo z mužů, načež vysílačku odložil.

V další chvíli jeden z mužů vylezl z vagónu a začal na auto vedle nich střílet. „Sakra!" vydechl Jorge a zatočil volantem doleva. Střely z pistole se odrážely od kovových plechů.

A čím se jedno auto oddalovalo, to druhé, ve kterém seděl Thomas s Vincnem, se přibližovalo. Najeli na koleje, načež Thomas vylezl z okénka stejně jako Brenda před chvílí. Následně však vylezl na kapotu auta a chytnul se háku, který tam byl připevněný. Chtěl udělat jednu jedinou věc - připnout hák na vlak.