Nevzdávej se, prostě běž! (TDC Fanfiction)

9. Tvoje zodpovědnost

Hnědovlasý chlapec, jenž měl celodenně rozlítané vlasy a obličej mu zdobily světle hnědé pihy, by normálně měl nasazený darebácký úsměv, ale teď zarytě seděl na sedačce a mlčel.

Jeho otec byl pryč.

Zbláznil se, stal se z něho rapl. Odešel ještě dřív, než byl na pokraji zoufalství. Ještě dřív, než by jim mohl ublížit. Bál se myšlenky, že by Erupce překročila jeho imaginární stěny v mozku. Vytvořil si je, pomáhalo mu to k pocitu, že na tom není tolik špatně.

Na tyto imaginární bariéry se soustředil každou chvíli. Upoutal se k nim, kdykoliv se v jeho mozku začalo něco dít, zavřel oči a představoval si je. Oni pocit šířící Erupce zastavily. Jenže stačila milisekunda a jeho obranné stěny by se zhroutily jako domeček z karet.

A toho se bál. Bál se, že by ublížil svým blízkým, neuvědomoval si však, že svým odchodem jim ublížil ještě víc. Toto všechno sepsal v dopise, který pak nechal na stole.

Ve stejném dopise, jenž teď cloumala jeho matka v ruce. Byly na něm kapky slz, které se jí ještě stále kutálely po tvářích. „Takže je nadobro pryč?" zeptal se chlapec. „Úplně se zbláznil?"

Poslední věta upoutala pozornost holku, která seděla opodál a kreslila si. „Ty se zblázníš stejně jako táta, mami?" zeptala se. Chlapec se otočil na ženu sedící vedle něho a ta se ještě více rozvzlykala.

„Musíš mi něco slíbit," otočila se na chlapce. „Musíš na svoji sestru dohlédnout. Je to otázka času, kdy tady nebudu. Je to tvoje zodpovědnost."

Obývací pokoj se začal točit. Stoupl si, všechno kolem něho se točilo. Jeho matka zmizela, dívka upustila pastelky a zmizela také. Pak viděl tvary. Jeho vzpomínky se splívaly v jedny. Stále se točil, nemohl zaostřit něco kolem něho.

Pak se však ocitl v jedné z bílých místností. Stála proti němu hnědovlasá dívka v potrhaném oblečení. Měla kruhy pod očima a v očích zklamání. Byla už velká. Ne však natolik, aby si prošla tím, co jí osud strčil pod nohy. On ji však pořád viděl jako malou holčičku, kreslící si u stolu.

On sám byl taky o několik let starší. Už to nebyl malý vystrašený kluk, ale byl skoro dospělý. Na tváři měl strniště, měl širší ramena, taky dost vytáhl. Nebyl to ten chlapec, který byl v jeho předchozí vzpomínce.

„Nechci tady být," vykřikla dívka. „Za ty roky jsem si poradila sama. Řekni těm svým kamarádíčkům, ať mě koukají vrátit zpátky odkud mě vzali. Nestojím být součástí nějaké zvrácené organizace."

„Zaprvé, nejsou to moji kamarádi,” odpověděl ji chlapce. „Zadruhé, kdybych věděl, co se tam dělo, vrátil bych se tam. Všechno, co dělám, je abych tě ochránil. "

Dívka si odfrkla. „Jak vidíš, tvoji pomoc nepotřebuji," řekla. „Přežila jsem tam sama několik let, není mi ani dvanáct a dělala jsem věci, které si nedokážeš přestavit. U mámy se začala erupce prokazovat pár měsíců potom, co tě odnesli. Musela jsem se starat o nás obě," vyprskla.

„Je mi líto, že jsem vás opustil. Nebylo to dobrovolně," vydechl chlapec a myslí mu projela vzpomínka, jak ho dva mužů táhnout z jejich obýváku pryč. Jeho máma vzlykala, v náručí držela jeho sestru, která na ostatní křičela, ať ho okamžitě pustí. Marně.

„Nedělala jsem to všechno jen proto, aby ses o pár let vrátil s těmi stejnými lidmi a přišel si pro mě. Nesháněla jsem Nirvánu pro mámu, nezamykala ji ve svém vlastním pokoji, nebála jsem se o svůj vlastní život jenom tak. Čekala jsem na tebe. My jsme na tebe čekaly, ale ty jsi nikdy nepřišel. A pak se máma zbláznila úplně," vydechla a podívala se na svého bratra, který ji lítostně pozoroval. Nedala mu však možnost mluvit, pokračovala totiž ve svém monologu.

„Byla zamčená v mým pokoji, pořád neskutečně řvala. Nejdřív prosila o pomoc, chtěla pustit ven. Buchala do dveří, škemrala, říkala, že si jinak ublíží. Jindy zase nekřičela nic jiného než moje jméno. Pak zase křičela na někoho jinýho, ať vypadnout z její hlavy. Nikdy nepřestala, až na ten jeden den," umlčela se. „Jednou jsem seděla na sedačce v obýváku, když její křik utichl. Lekla jsem se, protože se mohla dostat ven. Došla jsem ke dveřím, ale uvnitř bylo naprosté ticho. Pomalu jsem otevřela dveře, připravená ublížit své matce," vydechla a podívala se na chlapce. Popotáhla nosem.

„Ale nic takového jsem dělat nemusela, protože jsem ji uviděla v krvavé louži okolo ní. Všude byla krev. Všude. Jenže ona se smála. „Jsou pryč," řekla. Konečně jsou pryč. Ty vidiny. Zmizely, " zasmála se. Sledovala jsem ji se zděšením v očích. „Vyrvala si oči, Adame, " řekla, zamrkala a tím zahnala slzy, načež se otočila k odchodu.

Dveře z jeho vzpomínky se otevřely ve stejným momentě, jako desky, které práskly o stůl. Trhl sebou, opřel se o židli, protože do teď ležel na stole a spal. Pak se zašklebil na muže před sebe. Krysák seděl před ním a probíral papíry. „Adame, Adame, Adame," zamlaskal a povzdechl si. „Ta holka ti pořádně zamotala hlavu, viď?"

Adam neodpověděl. Sledoval muže před sebou s tím největším odporem. Jemu to bylo, zdálo se, ukradené. Naopak, vypadal, jako kdyby si tuto situaci přímo užíval.

„Musím říct, že jsem od tebe očekával víc, Adame," povzdechl si. „Ale, jak to říct, zdá se, že to máte jaksi v rodině." ušklíbl se. Adam zavrčel, bouchl dlaněmi o desku stolu, opřel se o ně a přiblížil se tak ke Krysákovi. „Ještě jednou řekneš něco o mé rodině a vlastnoručně tě tady uškrtím!"

Krysák si odkašlal a poupravil si límeček u své košile. „Není přece nutné tohle řešit násilím," usmál se na něj. „Přece jen jsme na stejné lodi."

„Nikdy jsme nebyli na stejné lodi."

Janson cosi zabručel, načež otočil list papíru. „Zajímavé," zamumlal, následně si překřížil nohy a desky položil zase na stůl.

„Řekni mi, Adame, co je horší? Fakt, že ji nemůžeš říct, že jsi její bratr a ona tě vnímá jako jednoho z dalších pracovníků Zlosinu nebo to, že si tě nepomatuje?"

Adam semkl ruce v pěst. V očích mu probleskla bolest, kterou tak dlouho skrýval. Vidět svoji sestru po dlouhé době ho rozesmutnila. Hned o pár vteřin však na Jansona koukal s kamennou tváří.

„Buď rád, že s tebou nejednáme jako se zrádcem," pověděl s klidem Janson. „Doufáme totiž, že pořád víš, co je správné a pomůžeš nám."

Adam si odfrkl, semkl si ruce na hrudi a opřel se o židli.

Krysák se ušklíbl. „Co kdybys mi řekl, kam Ashley a její kamarádi mají namířeno?"

Adam však neodpověděl. Ani se na může před ním nepodíval. Propaloval pohledem zeď za ním. Přemýšlel, jestli to skupina Placerů zvládla, jestli jsou v bezpečí. Jestli je ještě někdy uvidí.

Janson ještě chvíli čekal, načež zaklepl desky a zvedl se ze židle. „Brzy očekávej návštěvu," řekl neutrálně a  chlapec ho probodl ledovým pohledem.

Krysák se nad tím uchechtl, zakroutil hlavou a opustil místnost. Dveře se zaklaply ve stejný moment, jako když se hnědovlasá dívka v bergu rozespale posadila na posteli.

Měla bratra, o kterém nevěděla, že ho má.

Měla zodpovědnost.

Caukoo, trochu nestíhám, ale je stále středa, takže jsem to vlastně stihla :Dd Tohle však asi nikdo nečekal, což? Každopádně jsem to plánovala celou dobu, ačkoli plán byl to napsat trochu jinak. Tak či tak, doufám, že vám kapča líbila <33