Nevzdávej se, prostě běž! (TDC Fanfiction)

8. Život plný plopáků

„Třeba nejsme jediní, kdo se na tuhle základnu dostal. Mohl se sem vloupat ještě někdo jiný. Někdo nebezpečnější a Zlosin musí stočit svoji pozornost na ně. Třeba raplové," začal vysvětlovat Thomas.

Ashley se zamračila, je vůbec možné, že by sem vtrhli? Nedokázala si to představit. „Raplové se sem už někdy dostali?" otočila se na Adama.

Ten přikývl. „Čím víc jsou infikovaní, čím více jsou odepsaní, tím více jsou zoufalejší. Tonoucí se stébla chytá," pokrčil rameny.

„Třeba se stalo právě to," pověděl Thomas. „Když spustily všechny ty sirény, třeba se někteří raplové dostali dovnitř. Museli je zastavit, aby se nedostali dál. Právě proto jsme nikoho nepotkali. Buď stále bojují, nebo jsou mrtví a raplové si pochutnávají na jejich střevech."

Jen ta představa Ashley zvedla žaludek. Viděla už několik raplů, kteří byli nadobro odepsaní. Měli erupci v sobě zarytou tak hluboko, že naprosto zešíleli. Skoro jako zvířata v lidské podobě.

„Nebo taky to byl jejich plán nás zmást a teď za námi běží desítky z nich. Čekají na nejlepší okamžik, nalákat nás do pasti a lapit nás," řekla Ashley.

„Jsem rád, že ještě někomu tady mozek funguje."

Thomas se otočil a uviděl u dveří stát Newta. „Příště bude stačit, když vysvětlíš, o co ti jde a nebudeš tak oprsklej," obořil se na něj Thomas. Jeho hlas postrádal soucit. „Připadá mi, že začínáš šílet, vogo. Nemění se ti něco v tý tvý škebli?"

Newt se zamračil. Z Thomasova monologu nebyl moc nadšený. Bylo to vidět jeho postoji těla. „Ty nikdy nepoznáš, kdy máš držet zobák, co, Thomasi? Vždycky musíš mít poslední slovo," vrátil úder.

„Zavři tu frasáckou klapačku," odpověděl Thomas. Takový tón hlasu u něj Ashley nikdy neslyšela. Byl tak pozoruhodně klidný, ale přesto v něm byl znát vztek.

Newt pomalu došel k Thomasovi a zastavil se před ním. Potom ho hbitě, jako útočící had, trefil do obličeje. Thomas zavrávoral, couvl a zády narazil do prázdného regálu ve zbrojnici. Rychle se však vzpamatoval, vrhl se vpřed a srazil Newta na zem.

Všechno se seběhlo tak rychle. Ashley tomu nemohla uvěřit. Právě se dva její blízcí přátelé válejí po zemi a vyměňují rány. Adam rychle zareagoval. Přiběhl k nim a začal tahat Thomase za triko. „Přestaňte!" zakřičel, ale oba Placeři se mlátili dál. Pěsti byli všude. Adam schytal jednu ránu od Newta. Zavrčel.

Ashley přiběhla na pomoc. Společně s Adamem se jim podařilo dvojici od sebe odtrhnout. Uchopili Thomase dostatečně pevně, aby ho zvedli na nohy a odtáhli ho stranou, i když ani pak nepřestal mávat rukama ve vzduchu. Jeden zbloudilý loket udeřil Ashley do brady a vzedmul v ní vlnu vzteku.

„Šlo by so chovat víc jako blbci?" zakřičela na ně. Adam znehybnil Thomasi ruce za zády. „Prcháme před nejmíň jedním nepřítelem a vy si usmyslíte, že tu chcete vymést podlahu?"

„To on si začal!" vyprskl Thomas. Jeho sliny přistály na tváři Ashley, která si ji znechuceně otřela. „A co jsi zač, osmileté děcko?" zeptala se.

Thomas neodpověděl. Ještě nějakou chvíli se spíral, ale pak odpor vzdal. Newt se pomalu začal zvedat z podlahy a oprašovat si kalhoty. Promnul si tvář, která byla celá červená, pravděpodobně místo, kam ho Thomas udeřil. „Je to moje vina. Všechno mě vytočí, potřebuji oraz. Dělejte, jak myslíte, já se přizpůsobím. A mimochodem, je skoro šest. Takže ať chcete dělat cokoli, měli byste si pohnout." S těmito slovy se zase odebral pryč.