Nevzdávej se, prostě běž! (TDC Fanfiction)

11. Neutajená pravda

Ráno se přehouplo do poledne. Slunce svítilo přímo nad nimi a vypadalo, že tam ještě několik hodin pobude. Vítr rozvířil zrnka písku, duny teď připomínají rozbouřené moře.

Ashley snaží ignorovat svoje boty plné písku, jež ji kroky v písečných dunách, které teď představují zvedající se vlny, ještě stěžují, nebo zrníčka, která ji neustále létají do obličeje a štípají do očí. Vděčně přijímá šátek od Thomase a váže si ho kolem obličeje. On sám na sobě jeden má.

Trvá to ještě bezmála pár hodin, než konečně před sebou uvidí první rozpadlé budovy. Písečná bouře se už uklidnila a slunce se přesunulo o pár minut na západ. Celou dobu spolu nepromluvili, ne že by to šlo. Přesto ji překvapí fakt, že se k jejímu boku připojí Brenda s úmyslem navázat konverzaci.

„Nad čím dumáš?” zeptala se své společnice a pohodila si na zádech batoh, jehož řemeny setnula ve svých dlaních.

Každý z nich jeden z batohů měl. Z bergu totiž vzali vše, co by se jim v budoucnu mohlo hodit v případě, že se do něj už nebudou moci vrátit.

Ashley se na Brendu podívala a pokrčila rameny. Bylo toho opravdu spoustu, nad čím přemýšlela, ale když už odpovědět měla vyslovit, jako kdyby nebylo nic, co by ji tížilo u srdce. Následně se podívala na dvojici, která šla pár metrů před ní. Thomas šel po boku Newta a něco mu vyprávěl. Upřímně doufala, že se jim podařilo usmířit, protože to, aby byli rozhádaní je to poslední, co potřebovali.

„Jak vůbec víš o Denveru?” zeptala se nakonec a Brenda pozvedla obočí.

„Občas úplně zapomínám, že vám z mozku udělali guláš a nic si nepomatujete,” začala a Ashley nad tím ohrnula nos. „Denver zná každej, jasný?” Teď to byla zase Ashley, které obočí vystřelilo do vzduchu. „Říká se mu poslední město. A je dost pěkně střežený. Dřív jsme tam s Jorgem byli, ještě než jsme se to rozhodli zakotvit ve spáleništi.”

Ashley s údivem otevřela pusu. Nikdy se vlastně nezabývala tím, jak se dvojice ve Spáleništi ocitla. Jejich příběh musel být určitě velmi zajímavý a ona si v podvědomí udělala poznámku, že se jí na to jednou zeptá.

„Jak to tam vypadá?” položila další otázku.

„Jako ve většině velkých měst, které v minulosti stály, jdou poměrně tvrdě po tom, aby se jim tam nedostali raplové. Obyvatelé musejí náhodile postupovat testy proti erupci. Dokonce postavili na protější straně údolí druhé město, kam posílají nově infikované. Nachází se mezi skalistými horami, ve velké nadmořské výšce. Je to jedna z přirozených voleb pro karanténní zónu, protože podnebí se tam po slunečních erupcích poměrně dost rychle zlepšilo. To byl asi jeden z důvodů, proč tam Zlosin vybudoval svojí hlavní základnu. Pokud se mě zeptáš, jo, myslím že Minho bude tam. Problém je, že je to skoro nedobytná pevnost.”

„Jak se chcete dostat dovnitř?”

Brenda se ušklíbla. „Jorge už v bergu začal pracovat na našich falešných dokladech. Pokud vše půjde hladce, mohli bychom si i najít práci.”

„Práci,” zopakovala Ashley slova v údivu. „Ty už přemýšlíš o tom, jak najdeš práci?”

„Máš v plánu jíst, ne?” zeptala se Brenda.

Ashley se ušklíbla, pokud by měla hlad, jídlo by si obstarala všelijak, jen ne prací. Bez ohledu na to, že představa soužití v jednom městě společně se Zlosinem je nereálná.

Brenda zastavovala. Už se ohlížela, proč ve své chůzi přestala, ale narazila do neviditelné zdi a plácla sebou do písku. Newt, do jehož zad narazila, se na ni otočil, posměšně se ušklíbl, následně ji čapl za ruce a vytáhl ji na nohy, jako by nic nevážila.