Something Just Like This (Dramione)

13# Domov?

Po té, co jsme se vrátili do kavárny jsme se ještě dobře bavily a Blaise byla velmi příjemná (teď už) mladá žena. Draco mi vysvětlil, že jí/ho požádal, aby mu šel za svědka/svědkyni. Blaise jim nakonec řekla, ať o ní říkají, že je holka. Protože to teď je.

Konečně jsme s Dracem šli domů, potom, co koupil každou knížku která se mi líbila. Vzala jsem si nějaké knížky i o rodičovství, mateřství a dítěti. Ale věřím tomu, že mi bude Molly pomáhat. S povzdechem jsem se chytla Draca a opírala se o něj čelem.

"Asi bychom si měli promluvit," zašeptal Draco a já jsem překvapeně zvedla hlavu. Tyhle slova mně vyvolala strach. Zase jsem začínala panikařit.

"Draco, já se moc omlouvám, že jsem odešla tak narychlo mrzí mě to, jen jsem si to potřebovala nechat projít hlavou, kdybych tě nepotkala v té kavárně, tak bych tě šla pak hledat," odpověděla jsem rychle.

"A kde bys mě hledala?" zeptal se s úsměvem a dal mi pramínek vlasů za ucho.

"Asi bych začala u sebe doma, tak bych to zkusila u tebe a pak bych se asi zbláznila, protože nevím, kde je dům, který jsi koupil," začala jsem nervózně.

"V tom bytě bys mě hledala zbytečně," odpověděl. "Okamžitě, jak jsem koupil ten dům, jsem se odhlásil z pronájmu. Ale o tom jsem si promluvit nechtěl."

Když to dořekl podíval se mi do očí a políbil mě na čelo. Nevěděla jsem, co v tom případě, chce řešit a tak jsem na něj s očekáváním hleděla.

"Mluvil jsem s Harrym," začal. "Tenhle týden fakt hodně, protože mi pomáhalo slyšet, že jsi v pořádku a že nemáš v plánu si rozmyslet bytí se mnou. Ale taky mi bylo řečeno, že jsem na tebe moc tlačil a to mě mrzí. To s ním domem jsem podal špatně. Ano, koupil jsem ho protože bych chtěl mít velkou rodinu, ale to nemělo znamenat něco koupit bez tvého vědomí a pak ti to prostě oznámit, a čekat, že budeš skákat radostí do vzduchu. Mrzí mě to."

"To je v pořádku, lásko," usmála jsem se na něj a pohladila ho do očí. "Chtěl jsi, aby to bylo překvapení."

"Ano, ale vhodné překvapení by to bylo, kdybychom spolu byli rok, dva," zavrtěl hlavu a usmál se. "Hermiono, nečekám, že přijmeš všechno, co pro vás chci udělat, jen bych rád bydlel s tebou jako rodina a když se máme vzít, nechci, abys bydlela jinde. Pokud, ale budeš chtít zůstat ve svém bytě, budu tam neustále s tebou, ale byl bych rád, kdybys se přestěhovala ke mně a tam jsme mohli vytvořit náš vlastní domov."

"Domov?" zeptala jsem se překvapeně. Nečekala jsem, že mě jeho slova tak zasáhnou. Pokýval hlavou a já jsem se rozbrečela. Vzpomněla jsem si na rodiče. Vždycky mi tvrdili, že budu mít domov, kam se vrátit a já jsem ho potom sama zničila.

"Copak se děje lásko?" zeptal se okamžitě a vtáhl mě do náručí. Když jsem se trochu uklidnila, tak jsem se od něj odtáhla.

"Udělala jsem to nejhorší, co jsem kdy mohla," odpověděla jsem a všimla jsem si jeho zděšeného pohledu. "Měla jsem domov, rodiče. Sice to byli mudlové, ale milovali mě. Jenže, když začala válka, tak jsem jim odstranila vzpomínky na mě. Nechala jsem je zapomenout na svou jedinou dceru."

Znovu jsem se rozbrečela a on mě začal uklidňovat. "Mio, někdy je to nejlepší, co můžeme udělat to nejbolestnější na světě. Chápu, proč jsi to udělala. Kdyby se to moje strana dozvěděla, šla by po nich."

Hladil mě po vlasech a uklidňoval mě. Sice jsme stáli na ulici v té zimě, ale já jsem se cítila dobře. Hlavně, když jsem byla v jeho náručí.

"Pojďme si vytvoř svůj vlastní domov," usmála jsem se na něj se slzami v očích a on mě políbil na rty. V tu chvíli jsem věděla, že jsem se rozhodla správně. Budu s ním šťastná.