Something Just Like This (Dramione)

4. Mluv se mnou

S hlubokým nádechem jsem se vydala po schodech nahoru do třetího patra, kde je můj malý útulný byt. Ráno jsem si zavolala do práce, že půjdu k doktorce, že dnes nedorazím... Možná jsem se měla ještě několik dní nechat v nevědomosti či sladké naivitě, že je všechno v pořádku a já vůbec nemusím Malfoyovi říct tu novinku. Je mi 23 let a můj největší úspěch je vlastní život, slušná práce, rozchod s Ronaldem. Chyby? Malfoy? Ne, to bych neřekla. Ale já ještě ani nevím, co bych k tomu mohla říct.

Už jenom poslední půl patro schodů. Smutně jsem se dívala do země. A co mi bylo vlastně líto? Že je to zrovna Draco Malfoy? Nebo že jsem si sama nedala pozor? Ne, to mi líto nebylo. A jako chybu nebo selhání, bych to nazvat nemohla.

"Proč jsi nebyla v práci?" ozval se nade mnou hlas člověka, kterého jsem rozhodně v tuhle chvíli vidět nechtěla. Draco Malfoy seděl přímo přede mnou na schodech a tvářil se nepřístupně. Možná to bylo tím, že jsem včera odmítla jeho doprovod domů. Nebo to bylo možná jen tím, že mě dnes zase hledal a nenašel.

"Ahoj, jo, mám se docela dobře, co ty?" zeptala jsem se úplně ignorovala jeho otázku, protože mě nepozdravil. Trochu mě to podráždilo, protože přeci nejsem jeho majetek, a nemusí vědět o každém mém kroku.

"Hermiono, o tohle přeci nejde," povzdechl si, když uviděl můj výraz, který jasně značil, že nehodlám na jeho otázky odpovídat, dokud se nezačne chovat normálně. Proto se zhluboka nadechl, asi aby se zklidnil, a začal mluvit. "Ahoj, mám se dobře, i když už tu asi hodinu sedím a bojím se o tebe jako malý kluk."

"Ale já jsem v pořádku, nemusel jsi se bát," odpověděla jsem a prošla kolem něj. Když mi chyběl poslední schod k mým dveřím, tak mě chytil za ruku.

"Mluv se mnou, prosím," zašeptal. "Nevím, co jsem provedl, ale hrozně se za to omlouvám a jestli to můžu nějak odčinit udělám to."

"Nevím, o čem to mluvíš, vždyť se spolu normálně bavíme," prohlásila jsem pevným hlasem a moje ledová maska, kterou jsem měla celou dobu nasazenou se začínala rozpouštět pod jeho utrápeným pohledem a jemným dotykem ruky.

"Ale víš, tak co se děje?" zeptal se a postavil se. Moji ruku nepustil, ani když jsem mu ji chtěla vytrhnout.

"Dáš si kávu, čaj nebo něco ostřejšího?" zeptala jsem se a volnou ruku začala hledat klíčky v kabelce, protože on mě nehodlal pustit.

"Káva bude stačit," odpověděl s úsměvem a lehce mě políbil na tvář. Měla jsem strach. Větší než kdy před tím a nechtěla jsem, aby tohle skončilo.

Konečně jsem našla klíčky a snažila se s nimi odemknout, což se mi i povedlo. A byli bychom vevnitř dříve, kdyby se Draco nepřitiskl k mým zádům a nelíbal mě na krk.

"Pojď dál," pozvala jsem ho dovnitř a věděla, že teď už mu nemůžu zabouchnout dveře před nosem ani předstírat, že se nic neděje.