Something Just Like This (Dramione)

3. Chci být sama

Celé se mi to zdálo jako sen. Vždyť on byl tak jiný než před lety. Byl milý, pozorný a ten jeho úsměv... Nemohla jsem si pomoc, ale podlamovala se mi z toho kolena.

"Hermi, jsi v pohodě?" zeptala se mě moje kamarádka Jane, která se mnou pracovala v laborce, kde já jsem zrovna zapisovala postup za dnešní den do deníku, abychom po té mohli dohledat, kde jsme udělaly chybu. Dnes tu s námi nebyl Ethan, protože si musel něco zařídit, myslíme, že chce požádat svou přítelkyni o ruku, ale nemluvíme o tom.

"Jo, neměla bych být?" odpověděla jsem a když jsem pokládala otázku, tak jsem se na ni podívala s pozvednutým obočím.

"Jsi hrozně bledá není ti špatně?" pokračovala a ignorovala můj dotaz, proč bych neměla být v pořádku.

"Ale jsem v pohodě," řekla jsem, ale můj žaludek se v tu chvíli rozhodl, že nebude souhlasit a já se s rychlým krokem vydala na záchod, který jsme, díky Merlinovi, měli v laboratoři. Jinak bych to na něj asi nestihla. Protože hned jak jsem otevřela záchod zvracela jsem.

"Vidím v pohodě," odpověděla a klapavým krokem na podpatcích se vydala za mnou. Doufala jsem, že to není kvůli tomu, aby se mi posmívala, ale aby mi podržela vlasy. Měla jsem pravdu. Merlin v tu chvíli stál opravdu při mně.

Bylo to zvláštní, hned jak jsem vyzvracela cítila jsem se stejně jako před tím. "Jak ti je?" zeptala se Jane znovu a pozdvihla obočí. Mračila jsem se na ní, jak nejvíce to šlo. Okamžitě jsem si vypláchla pusu vodou a spláchla záchod. Abych se nepozvracela ještě jednou při pohledu dovnitř.

"Je mi dobře," odpověděla jsem a s klapotem podpatků i tíživým pocitem jsem se vydala ke svému stolu, abych dodělala zápis. Byl už skoro večer a mě začal zžírat hlodavý pocit, že něco není v pořádku.

"Když myslíš," odpověděla jednoduše. "Fakt nechceš jít domů?" zeptala se, když jsem zrovna vytahovala telefon, abych něco zkontrolovala.

"Ne, jsem v pohodě, jen půjdu do kanceláře a ty už běž domů, stejně už máme všechno hotové," odpověděla jsem s úsměvem, který mi dal dost zabrat. Hlodavý pocit narůstal, ale hned jak jsem se se všemi věcmi přemístila do kanceláře, uvědomila jsem si, že už hodinu mám mít po práci. Rozhodně nebudu pracovat přes čas... S povzdechem jsem se okamžitě přesunula na dodělání zápisu.

A nadávala si, proč jsem přijala tak nevděčnou práci, jako je šéf laboratoří.

Znovu jsem se začetla do zápisů a zapomněla na okolní svět až klepání na dveře mě probudilo z pracovního tranzu a stejně už jsem to měla skoro hotové. "Dále," řekla jsem jen a dopisovala poslední větu.

"Nečekal bych, že tady ještě budeš," ozval se od dveří Dracův hlas. V tu chvíli jsem začala panikařit. A nejsem si úplně jistá proč. Včera jsme spolu strávili nádhernou večeři, i když nás viděla Ginny a já jsem se rozhodla, že tomu dám volný průběh, ale teď... nebyla jsem si jistá, co sama chci.

"Jo, já musela něco dodělat," odpověděla jsem a ani se na něj nepodívala. Napsala jsem poslední slovo. Všechno uložila tam kam patří. Věděla jsem, že mě při tom pozoruje a nebyla jsem zrovna nadšená. S povzdechem jsem si přehodila kabát přes ramena.

"Nesundáš si plášť?" zeptal se a já jsem se podívala na svůj úbor. Bílý plášť do laboratoří, takže jsem si zase pomalu sundala kabát a pak plášť a znovu si ten kabát oblékla. Rozpustila si vlasy a doufala, že mi je Jane před tím podržela dobře, protože jsem nich nechtěla mít kousky zvratek.

"Promiň, necítím se ve své kůži," ušklíbla jsem se a podívala se mu do očí. Tvář si ustaraně a když jsem si dávala kabelku přes rameno, vzpomněla jsem si, že jsem chtěla něco zjistil v telefonu. Jenže jsem u toho zjištění chtěla být sama.

"V pořádku, můžu tě doprovodit domů?" zeptal se na táhl ke mně ruku. S vnitřním povzdechem a potlačenou touhou se mu vrhnout kolem krku jsem k němu přešla a otevřela dveře od kanceláře, abychom oba vyšli. Dveře jsem následně zamkla.

"Ne, dnes chci být sama, promiň," odpověděla jsem a dala mu rychlou pusu na tvář. Než stačil jakkoliv reagovat odcházela jsem úplně opačný směrem než jsem původně chtěla, ale to nevadilo, alespoň si cestou domů pročistím hlavu.

Byla jsem ráda, ale zároveň jsem byla naštvaná, že za mnou nešel. Jenže teď jsem musela být sama. Když jsem asi po páté zahnula za roh, tak jsem se opřela o stěnu a vytáhla mobil z kapsy. Najela na ikonku a když jsem ji rozklikla zastavilo se mi srdce. Moje předtucha byla správná.

Jak se mu teď můžu podívat do očí?