Something Just Like This (Dramione)

1. Malfoy

Probudila mě obrovská bolest hlavy a já jsem se otráveně přetočila na druhý bok. První myšlenka, kterou jsem po přetočení svého těla měla, byla, že rozhodně nejsem ve své posteli (tahle byla mnoho násobně pohodlnější) a druhá, patřila tělu, do kterého jsem narazila rukou. Pomalu jsem posouvala rukou zpátky k tělu, abych zjistila, jestli se mi to jen nezdálo a byla jsem moc líná na to zvednout hlavu. Jenže hned, jak jsem rukou narazila do těla, tak jsem se vyděsila natolik, až jsem rychle zvedla hlavu, ale to jsem neměla dělat. Protože než jsem stačila osobu spatřit, tak jsem padala znovu do postele, ale tentokrát jsem ležela na zádech.

Na to se ozval tichý smích mého společníka. Naštěstí, že je to společník a ne společnice. Jeho hluboký jemný smích mě donutil otevřít oči, abych věděla, koho je ten smích. Ještě jsem trochu pootočila hlavu na stranu.

Jenže, to co jsem uviděla mě tak vykolejilo, že jsem si vzpomněla na celý průběh včerejšího včera, který jsme triumfálně zakončila tady. Co jsem to zase provedla za pitomost? Tohle prostě nedávalo smysl. Myslel to být nějaký hloupý vtip.

"Copak, Hermiono? Něco se ti snad nelíbí?" zeptal se zničeho nic a rozvalil se po celé posteli. A já jsem si všimla jeho svalů. Malém jsem začala slintat.

"Já budu muset jít," prohlásila jsem vykolejeně, že mi říká Hermiono a nenadává mi. Začala jsem se pomalu zvedla a potlačit chuť se pozvracet. Když se mi to povedlo, musela jsem potlačovat šílenou bolest hlavy. Obmotaná v nějaké přikrývce, pod kterou jsem se probudila, jsem začala sbírat své oblečení. Jenže můj společník se objevil za mými zády a ze zadu mě objal.

"Kam bys chodila?" zasmál se do mého ucha. "Navíc, nemusíš se zakrývat. Včera jsem všechno viděl. Můžeme přece pokračovat."

Lehce jsem nad tou poznámkou zrudla a měla chuť mu dopovědět, že já jsem taky viděla úplně všechno na něm, jenže nakonec jsem řekla úplně něco jiného.

"Tohle je ten nejhorší nápad, jaký jsem kdy slyšela, Malfoyi," odpověděla jsem a snažila se dostat z jeho těsné blízkosti.

"Včera jsi říkala něco jiného," zasmál se a znovu mě polapil do jeho svalnatých paží. "A jsem si jistý, že jsi mi říkala Draco, Hermiono."

"Byla jsem opilá a ty taky," bránila jsem se, ale tentokrát už jen slovně. Protože jeho paže mě svírali tak, jako ještě nikdo. Ten pocit byl úžasný, ale nemohla jsem se nechat unést.

"Ale teď jsem střízlivý," oznámil mi jednoduše. "A ty si teď hezky lehneš zpátky do postele. A až ti zabere prášek na hlavu, který ti přinesu, budeme moc pokračovat, tam kde jsme včera skončili."

"Tohle nejde, vždyť mě nenávidíš," odpověděla jsem a snažila se znít aspoň trochu racionálně, když už mě neposlouchalo moje tělo.

"To není pravda, jen za války tě bylo jednodušší nenávidět, hlavně kvůli našim pozicích v ní," zašeptal a přitiskl mi rty do vlasů, čímž mi věnoval lehký polibek.

"Já nevím," zašeptala jsem.

"Tak zůstaň alespoň do večeře," tichounce mi zašeptal do vlasů. Nevěděla jsem, co říci, ale pravda byla, že bude lepší, když nikam nebudu cestovat s kocovinou.

"Fajn," odpověděla jsem a on mě radostně zvedl do vzduchu a odnesl do postele, kde jsem na něj čekala.

No, abych řekla pravdu, lehce se to zvrtlo a já u Draca doma zůstala celý týden. Protože já jsem měla dovolenou a on zrovna měnil práci a měl nastoupit až tak za měsíc.

Ten týdne byl úžasný a my jsme ze sebe nemohli sundat ruce, ani se od toho druhého odtrhnout.

Jenže to už je měsíc zpátky. Ten idiot mi neposlal ani blbou SMSku a já mu odmítám napsat první. Takže, když jsem vstoupila do výtahu, dveře se začali zavírat a tam vběhl Malfoy, malém jsem vyskočila z kůže a ukamenovala ho.

On se na mě jen nevinně usmíval. "Ahoj, Hermi, to jsem rád, že tě vidím," začal a já jsem se na něj nenávistně mračila. "Neuhodneš, co se mi stalo. Chtěl jsem ti zavolat hned jak jsem se vrátil domů, ale přiběhla moje matka a začala vyvádět. Něco kvůli otci a musel jsem celý ten měsíc strávit na Malfoy Manor, kde ještě není signál. A kdybych náhod chtěl poslat sovu nebo tak něco, kontroloval by to táta, což se mi třikrát nezamlouvalo."

"Malfoyi, mě to nezajímá," odpověděla jsme klidně a vystoupila na svém podlaží, protože tam zrovna výtah zastavil. Jenže on vystoupil se mnou.

"No není to náhoda," ušklíbl se provokativně. "Pracujeme na stejném patře."

Tvářil se stylem, jako by mě dostal a já jsem měla chuť ho zastřelit. Protože z jeho výrazu jsem jasně poznala, že to věděl i o tom týdnu, co jsme strávili spolu.

"Doopravdy se moc omlouvám, můžu tě jako omlouvu pozvat na oběd?" zeptal se a pohladil mě po tváři.

A já pod jeho dotykem zjihla.

"Na večeři, protože nemůžu jen tak opustit laborku," prohlásila jsem pevným hlasem bez emocí a otočila se na druhou stranu, aby odešla. Asi tak v půlce cesty jsem se na něj otočila a dodala: "Nemysli se, že to vždy bude tak snadné."