Teorie ztraceného času | sbírka povídek

Sněhová loupež po americku

„Sluneční paprsky skladujeme po vaší levé ruce," pohodil rukou kapitán Sláma k velkému komplexu, kolem kterého procházeli. Tvářil se nenuceně. Nepoznali byste, že mu zezadu mezi lopatky kdosi tlačí velkou pistoli, díky které by se mohl milý kapitán rozplynout na mlhu dříve, než byste stačili říct mrak.

„My nechceme sluneční paprsky. Kde máte vločky?" zasyčel muž za ním. Jeho přízvuk byl značně pokroucený. Sláma si povzdechl. Tak dlouho se učil, kde se co nachází a ono to ve finále žádného návštěvníka nezajímá.

„Samozřejmě. To musíme do nižšího oddělení. K mrazákům," vysvětlil a bez dalších řečí vedl dva muže před halu k výtahu. Bylo po směně a veškerý personál byl už dávno ve svých ubikacích. A kdo nebyl, byl momentálně zavřený v duhové místnosti a snažil se, omámen jedovatými výpary, marně nalézt poklad na konci duhy. „Pánové, mohl bych se zeptat, jaké přesně máte se sněhem úmysly? Víte, nacházíme se momentálně nad Saharou a-"

„My víme, kde jsme!" přerušil ho druhý muž a rychle zmáčkl tlačítko s vločkou.

„Ihned jsem klidnější," neodpustil si ironickou poznámku Sláma. „Vy jste z Ameriky, co?"

„Co je ti do toho?"

„Nic. Já jen, že pokud hodláte vypustit sníh v Rusku, museli byste přes střed Evropy a to-"

„Zmlkni! Nemáme zapotřebí rady od nějakého Čecha! A vůbec, kde máte Rusy, ti jsou snad vládci počasí, no ne?"

„Ale vůbec! Už pěknou řádku let ne! To vám povím pánové, jak bylo to socialistické heslo: poroučíme větru, dešti, tak to trvalo jen asi rok. Pak se ministr počasí tak namíchl, že jsem se divil, že je nenechal na pospas studené frontě ze Sibiře." Sláma si se zadostiučiněním sobě vlastním všiml, že oba muži napjatě poslouchají. Na zbytku ministerstev bylo patrně stále aktuální, že počasí ovládají Rusi. Ono to nebylo nic překvapivého, když se Sláma potkal už se spousty lidmi, kteří mu tvrdili, že Česká a Slovenská republika neexistuje a obě tyto země jsou stále součástí sovětského svazu. Který tedy už dávno zanikl, ale hej, to evidentně nikoho nezajímalo. „Ovšem ministr to chtěl nechat nějakým slovanům, asi jsou mu sympatičtí nebo co. Chvíli to měli Poláci, ale tam to nějak neklapalo a tak jsme to dostali my. Česko a Slovensko, ale to vám povím pánové, daleko raději bych se slunil třeba na ministerstvu kultury. Víte, že i vločky jsou vlastně takové umění?"

„Nemluvíš nějak moc?" optal se najednou muž, stojící naproti kapitánovi. Pak prudce vrazil do dveří výtahu, které se ne a ne otevřít. „Sakra, co to s tím krámem je?" rozčiloval se.

„Dveře zamrzly, to se tady děje neustále. Proto raději používáme schody, ale tak já si říkal, že vy určitě schody neradi, ne?"

„Idioti evropští!" zanadával muž a do dveří párkrát kopnul.

„Takhle to nepůjde. Mohu?" optal se slušně Sláma. Poté přistoupil k výtahu a z kapsy vytáhl tepelné rukavice. Rychle je zahřál a prudce s nimi udeřil do dveří. Ty se otevřely na malou škvíru.

„To stačí, kde jste vzal ty rukavice? Řekl jsem přeci žádné zbraně!"

„To přece není žádná zbraň. Spálenina třetího stupně se a nimi tvoří až po dvaceti sekundách, to nic není," bránil se kapitán a poklidně si rukavice sundával. „A navíc, tyhle jsou už stejně staré. Levá hřeje více než pravá." Druhý muž mu obě rukavice vytrhl z ruky.

„Tak, nádrže jsou plný?" optal se jeden z američanů, když přistoupil k velkému stroji s obrovským kontejnerem.

„Jo, stojí nám tady od Vánoc. Ministr počasí nechtěl povolit ani vločku. Má nějaký spor s ministryní kultury, takže Vánoce na sněhu bylo tabu," povzdechl si Sláma. „Ale ať vás ani nenapadne s tím letět až do Ruska! Má to zrezivělý okraje, dotace nemáme povolený, protože mezigalaktická rada na sluneční soustavě neustále šetří. Však to nyní můžete vidět i na ministerstvu zdravotnictví-"

„Jak to vypadá, Jamesi?" optal se jeden muž druhého, naprosto ignorujíc kapitána Slámu.

„Řekl bych, že dobře, nádrže jsou plné. Hej, odpoj tady ty přívodné stroje," houkl muž na Slámu. Tomu nezbývalo nic jiného než ke strojům dojít.

„Je to vaše svobodné rozhodnutí," pokrčil kapitán rameny a za několik desítek minut už byl obří stroj skutečně připraven ke startu. Oba muži poznamenali něco anglicky do vysílaček, asi dávali avízo zbytku výpravy, která byla stále nahoře. Netrvalo dlouho a už si to amíci šinuli s velkým strojem do zapadající slunce.

„Vsadím svůj diamant pro štěstí, že ještě dneska máme v naší domovině Vánoce," podotkl najednou někdo vedle kapitána. Ten se otočil a vedle sebe spatřil poručíka Fíka.

„Jak ses dostal z duhové komory?" optal se kapitán překvapeně.

„Objevil jsem poklad na konci duhy."

~~~

A tak se stalo, že se další den - 13. dubna - probudili obyvatelé střední Evropy díky sněhovým vločkám, které jim bubnovaly do oken.