Teorie ztraceného času | sbírka povídek

Mínusové hodnoty

Ještě před hodinou by si nemyslela, že v těch zmrzlých prstech něco udrží.

Ještě před hodinou si myslela, že touhle dobou už bude mrtvá.

Ještě před hodinou nevěděla, jak strašně uklidňující je mít ruce od něcí krve. Byla teplá. Pravděpodobně protože ještě před minutou byla v oběhu.

Beatrice nabrala hrst sněhu a otřela si tvář, ovšem jen si po ní ještě víc rozetřela čerstvou krev. Spolkla slinu smíchanou s načervenalou tekutinou a postavila se.

Měli jsme štěstí. Měli jsme zkurvený štěstí, že od nás nic nečekali. Že nás podcenili.

Znala svoji sestru a věděla čeho je schopná, nebylo radno podceňovat sotva desetiletou holčičku, která vyrostla na okraji společnosti Syndikátu.

Oh, jak vznešené společenství ve světě po nukleární katastrofě. Beatrice si olízla rty a chytila pevněji nůž. Hodila a čepel přesně zajela mezi lopatky jednoho z vojáků, kteří ji ještě před hodinou vezli na smrt do zamrzlé pustiny na sever.

„Díky!" vykřikla mladá dívenka a kusem železa dodělala ležícího vojáka.

Merry nás zachránila. Kdyby se nevloupala do té dodávky byli bychom už všichni mrtví. Riskovala.

Beatrice se kousla do rtu. Její sestra patřila mezi ty sirotky, které Syndikát označil jako životaschopné. Ostatní měli být odvezeni na sever, kde měli přečkat krutou zimu na jedné z odlehlých základen.

Nikdo z těch zkurvysynů to neřekl nahlas. Nikdo neměl dost odvahy, aby se nám podíval do očí a řekl: „Nestojíte nám za ztenčení zásob. Jste pro nás míň než krysy. A krysy jsou pro nás víc než vy."

Dívka vzala od vojáka zbraň, aniž by se při tom pozastavovala nad krví, která stále vytékala z hluboké rány na krku. Bylo jí to jedno. On neprojevil lítost nad ní, takže by nebylo fér, aby ona jeho smrti litovala.

Pomalými kroky se brodila ve sněhu, trochu zhrbená pod svojí vlastní váhou a únavou. Většina vojáků mělo prázdné pohledy bez známky života, Beatrice sledovala skupinku dětí, která postupně ohledávala těla a dívka studovala jejich pohledy. Některé byly podobně prázdné jako oči smrtvých, jiné teprve teď nabraly záblesk života, bázlivě a unaveně se k ní upíraly, jakoby od ní čekaly nějakou útěchu nebo slova podpory.

Nakonec se postavila po boku rudovlasé dívky, opírajíc se o otevřené dveře jednoho z náklaďáků, kterými je sem přivezli. Prohrábla si krátké vlasy a tázavě na Merry pohlédla.

„Dva se pokusili schovat v té staré budce. Myslím, že dříve to byla vrátnice," vysvětlila s drobným úsměvem a prstem ukázala k zrezlé prosklené krychli. Za ní se rýsovala větší polorozpadlá budova pokrytá hustým sněhem.

Zkurvená základna na severu. Bývalá továrna. Možná. Zkurvená zima. Máme štěstí, že nesněží. Alespoň počasí je na naší straně. Zatím.

Mrkla na oblohu, kde se povalovaly těžké mraky, kterými pronikalo jen málo večerních paprsků.

„Patrik říkal, že jim tam hodí dáreček."

Až teď si uvědomila, že mezi nimi a budkou stojí mladý chlapec. Byl stejně starý jako ona, v jedné ruce trubku a v druhé si pohazoval s něčím kulatým. Beatrice mu sice neviděla do tváře, ale vsadila by se, že se usmívá.

„Jen se nažerte, vy zmrdi!"

S touto větou nadhodil věc v jedné ruce a dobře mířenou ranou trubkou ji odpálil přímo do skleněného okna. Nestihli vypálit jedinou kulku, než se budka otřásla silným výbudech, který rozmetal oba její obyvatele na vnitřnosti.

Chlapec vybuchl panickým smíchem a otočil se na obě dívky.

„Vi-Viděly jste to? Škoda, že jsem neviděl jejich obličeje!"

Patrik. Pako. Pyrotechnik. Pyro. Pravděpodobně se jednou odpálí. Doufám, že ne v nejbližší době, byla by ho škoda. Bude se nám hodit každá ruka, i když třeba nemá všechny prsty. Možná tady budeme muset přežít tu zkurvenou zimu, minimálně pár týdnů, než vymyslíme, co dál a jak.

Podívala se na sestru, která chlapci ukázala palec nahoru a otočila se k ostatním.

„Tak jo děcka, jsme tady! Základna na severu. Musíme dostat auta dovnitř, než začne hnusný počasí!"

Nedokázala říct, kde se naučila ten velitelský tón, tu sebejistotu, kterou dokázala uhranout kdekoho. Cítila jistou pýchu, když ji sledovala, jak organizuje i starší děti do skupinek. Dělala to už v sirotčinci, ale tady nabralo její chování úplně jiné rozměry.

„Je fakt dobrá co?"

Ucítila na rameni ruku a pohlédla na Patrika, který se usmíval od ucha k uchu.

Beatrice v odpověď kývla a nadále sledovala Merry, která se na ni najednou otočila.

„Be, půjdete se podívat dovnitř?"

Opět přikývla. Chytila za rukáv Patrika a společně se vydali tichou příjezdovou cestou k velkým dveřím. Začalo sněžit. Vločky jim ulpěly na vestách a ve vlasech a připomínaly jim, že nemají mnoho času, než začne pořádná vichřice.

„Musíme auta dostat někam dovnitř. A těla. Není nás moc a když budeme šetřit, i pár týdnů s tím masem vydržíme."

Možná jsem ho neměla brát. Moc mluví. Zasraná slova.

„Se mnou můžeš mluvit."

„Jo."

„A s Merry tady."

„Mlu-Mluvím ssss-ní."

Společně se opřeli do těžkých dveří, které po chvíli skutečně povolily. Uvnitř nebyl sníh. Velká místnost s dvojicí schodišť, pult a několik postranních dveří. Beatrice měla v pohotovosti pistoli a krok po kroku se přibližovala k zábradlí. Nahlédla do vyšších pater, ale nic zvláštního neviděla.

„Be?"

Otočila hlavu k chlapci, který stál na prahu dveří do nějaké vedlejší místnosti.

Měl prázdný pohled. Opíral se o rám dveří a neurčitě hleděl před sebe.

Mrazivý pocit přejel její záda a ona si musela protáhnout prsty na spoušti, když spatřila to co on. Syndikát vozil na sever kde koho skoro každou zimu, kdy nebylo dost jídla. A ti všichni byli tady. Na jedné hromadě jako ohromná monstrózní ledová socha utrpení a smrti.

Olízla si rty a nevědomky tak opět ucítila chuť krve vojáka, kterému tam venku doslova prokousla hrdlo.

Určitě je v té krvi spousta živin. Nejvyšší společnost v Syndikátu vždycky dostane to nejlepší. Prokousla jsem někdy před tím někomu krk? Asi ne. Měla bych začít, je to sakra dobrý pocit.

Když toho vojáka před nějakými dvaceti minutami zabila nepřemýšlela nad pocity.

Před dvaceti minutama nevěděla, co najde tady uvnitř.

Až teď si uvědomila, jak neuvěřitelně uspokojivý pocit před dvaceti minutami cítila.