Teorie ztraceného času | sbírka povídek

Drama o pohřbu

Téma: Vstání z mrtvých -
Vaše postava se potýká s těžkou a smutnou situací - někdo z jejich blízkých postav umřela. Postava je na jejich pohřbu, když se tam ten někdo najednou ukáže. Jak postava bude reagovat na to, že ten někdo žije? Jak se to vlastně vůbec stalo?

Počet slov: 583

silencifromwatpad

--- -- -

Alice si myslela, že to nezvládne. Že ten den nevstane. Nakonec ale přece stála na nohách. V jednoduchých černých šatech. Tmavé silonové punčocháče ji chránily před mrazem. Na prsty na nohou jí ale stejně byla zima.

Docela se těšila, až vypadne z chladného kostela. Pryč od smutných očí lidí, které zabodávaly do ní. Pryč od pomalé táhlé hudby. Pryč od rakve, ve které leží tělo jejího bratra.

Stále tomu odmítala uvěřit. Přece nemohl být mrtvý. Byl příliš mladý na to, aby zemřel. Teď nastala její chvíle. Nadechla se a pohled sklopila k papíru, na kterém měla napsanou smuteční řeč. Bála se, že to nedokáže ani přečíst.

„John byl," začala jistě a podívala se po přítomných, „vždy pro mě bude starostlivý starší bratr, na kterého se mohu vždy spolehnout. Vlastně mohla-"

Zarazila se. Mohla. Už přece nemůže. Protože už tady není. Sklopila pohled.

Tichou lodí kostela zaznělo otvírání dveří. Ozvěna rychlý kroků donutila Alici zvednout pohled. Uprostřed uličky stál muž. Nebyl oblečený jako na pohřeb. Pomačkaný oblek a propocená košile, kravata nedbale uvázaná. Ten muž byl John Smith. Starší bratr Alice, který měl být mrtvý. Jehož tělo leželo v rakvi vedle ženy.

„A nyní to teprve začne být zajímavé," zamumlal muž.

Všichni hosté naráz jako jeden zabodli pohled a zamračili se.

„Jo-Johne-" oslovila ho Alice vyklepaně.

„Alice."

Rychle k ní došel a chytil ji za ramena.

„Musíš si uvědomit, že nejsem mrtvý. Oni chtějí, abych byl, ale ty-"

„Co se to děje?" přerušila ho žena a stiskla mu ruce. Přes rameno si všimla, že hosté se zvedají a beze slova k nim míří. Měla zlé tušení, že ten muž sem nepatří. A oni si to určitě uvědomují taky.

„Podívej se!" ozval se opět muž a skočil k rakvi. Strčil do ní. Těžké víko spadlo a na zem se vyvalila mrtvola.

„Sakra! Vytvořili i moji kopii, kdyby ses potřebovala přesvědčit, to mě mělo-"

Prohrábl si nervózně hnědé vlasy, načež zase upřel pohled na Alici. Chytil ji za ruku a táhl ji pryč od hostů.

„Chtějí, aby jsi uvěřila, že jsem mrtvý!"

„Ale ty nejsi John! Co jsi- Proč-"

Vytrhla se mu. Byla tak naštvaná, že ani necítila slzy. Kdo si to s ní hraje, nechápala to. Bolela ji z toho hlava.

„Resetují systém! Znova a zas, dokud skutečně neuvěříš, že je John Smith - já - mrtev."

Najednou po něm jeden z hostů sáhl. Opět nahmatal její ruku a snažil se s ní utéct pryč z kostela. Alice neměla dobré boty na běhání, byly to balerínky, které nebyly zrovna její velikosti. Klopýtala za ním a sama se sebou bojovala, jestli se mu má vysmeknout nebo ne. Vypadal jako její bratr, ale to bylo tak všechno. Nebo ne? To, jak si prohrábl vlasy, to jak ji oslovil. Bylo jí to bolestně povědomé.

Země se náhle otřásla a oni spadli na dlažbu před kostelem. Naráz se s nim seběhli lidé a násilím muže od ní odtáhli. Ona najednou neměla sílu protestovat.

„Alice! Zapamatuj si to! Až se znova probudíš- Alice, sakra! Musíš mi pomoct!"

Trhnutím otevřela oči. Posadila se na své posteli. Na tvářích cítila slzy. Vydechla a zavřela oči. Pak si objala kolena. Podívala se na věšák v rohu místnosti, kde měla nachystané oblečení na dnešní pohřeb.

Stále tomu odmítala uvěřit. Její bratr přece nemohl být mrtvý. Byl příliš mladý na to, aby zemřel.

Oči jí sklouzly k černým balerínkám. Možná by si měla vzít teplejší boty. V kostele by mohla být zima. A taky v těchto se špatně běhá. Proč by ale na pohřbu potřebovala běhat?