Teorie ztraceného času | sbírka povídek

Pozor, dinosaurus na vozovce!

Do soutěže pro: Mafidet
Téma: Cesta bouří
Počet slov: 1325

----- --- -

„Takže, ještě jednou, pane Zvěřina," povzdechl si strážník a svěsil ramena o pár centimetrů níže. Byl unavený a v duchu uvažoval, jestli by neměl muže před sebou poslat spíše do psychiatrické léčebny, než si ho nechávat tady na stanici. To co říkal, nemělo totiž hlavu ani patu. „Tvrdíte mi tady, že jste na silnici před sebou spatřil neidentifikovatelný předmět, zkoušel jste zpomalit, ale díky mokré silnici jste dostal smyk a proto jste povalil blízkou značku?"

„Doplním jen, že já ten předmět - jak tomu Vy říkáte - identifikoval velmi dobře. Byl to dinosaurus, konkrétně Tyrannosaurus Rex," řekl vysoký lehce snědý muž a rukou si při tom nervózně vjel do tmavých vlasů, které byly nepříjemně mokré a kapky ho studily na krku. Policista si povzdechl. To měl jako do protokolu napsat, že byl na silnice jen pár kilometrů od policejní stanice spatřen dinosaurus? Bohužel, nedalo se svítit, dotyčný pan Zvěřina neměl v krvi alkohol ani drogy a navíc tvrdohlavě trval na tom, aby se daný Tyrannosaurus do zprávy zapsal.

„Podívejte se, pane Zvěřina," oslovil muže strážce zákona a složil si ruce před sebou na stole, „je dost možné, že jste se ve tmě spletl a je přece naprosto absurdní, aby se po místních lesích promenádoval dinosaurus. Navíc nějaký Rex, to by si ho myslivci snad všimli ne?"

„Třeba si ho už všimli!" vykřikl Zvěřina, prudce si stoupl a začal pochodovat po místnosti. „Vždyť to je ohromná zpráva, že je tady dinosaurus! Vy tomu vůbec nerozumíte, vždyť co vy můžete vědět o životě ve vesmíru. Vy ani nevíte, že nad vámi létá nějaké ministerstvo počasí, ale to je vlastně jedno." Světlovlasý pojicista párkrát překvapeně zamrkal, jestliže byl před chvíli lehce vyveden z míry, nyní byl zmaten. Ale pan Zvěřina ještě neskončil. „Vy jste vlastně ještě ani nebyl na místě, kde se to stalo! Vždyť byste se měl podívat na místo činu!"

„To nebude zapotřebí, sepíšeme zprávu, pane Zvěřina a-" začal rychle policista, ale než stačil doříct větu byl rázně přerušen.

„Ale já si to žádám, abyste obhlídl terén. Chápejte, co když tam ten dinosaurus nechal stopy, v tom dešti se přece úplně rozmočí!"

Tak ať, pomyslel si strážník a se smutným pohledem se podíval z okna. O okenní parapet vytrvale bubnoval déšť, blesky křižovaly oblohu, na které by normálně svítily hvězdy. Ty však byly momentálně schované za mraky. Ovšem, neměl na výběr. Opět. Jak on už se těšil na důchod.

---- --- -- -

„Tady to bylo! Vidíte, tady je ta značka, myslím, že na ní bylo: pozor, zvěř. Spíše by tam mělo být: pozor, dinosaurus, nemyslíte?" uchechtl se Zvěřina. Evidentně byl v dobré náladě, i přes ohlušující zvuk kapek, padajících na kapotu auta. Naopak nálada čtyřicetiletého policisty se pohybovala hodně pod bodem mrazu. Měl sto chutí, dotyčného Zvěřinu na místě vyhodit z policejního auta a dělat, že nikdy neexistoval. Jo, to by si zasloužil. A ať si toho svého Rexíka hledá klidně celý zbytek noci.

„Máte vůbec někoho, kdo by vás odvezl? Myslím, že by nebylo vhodné, abyste dneska ještě sedal za volant."

„Ale samozřejmě. Zavolám sestře, ale teď tady zastavte," nařídil Zvěřina policistovi.

„Teď jí zavolejte, člověče, nebudete přece u nás na stanici nocovat," nakázal druhý muž obratem.

„No, dobře, dobře. Zavolám jí, ale pak jdeme hledat nějaké stopy, ano?" Když se Zvěřinovi dostalo dosti nuceného souhlasu s úsměvem vytočil číslo. „Ahoj, Sáro! Nevzbudil jsem tě? Ne? Tak dobrý, hele mám takový malý problém, víš..." Nastalo vysvětlování situace, která nakonec končila slovy: „A teď taky jdu hledat toho dinosaura, chápeš, kvůli stopám." V té chvíli si policista myslel, že by třeba mohla ona Sára zakročit a svému bratrovi nápad vymluvit. Ovšem následně se pan Zvěřina usmál od uch k uchu a prohlásil: „Je to úžasné, že jo? Úplně s tebou souhlasím, uvidíme se pak, jo?" A touhle větou celý hovor ukončil a zároveň i policistu vedle sebe utvrdil v tom, že opravdu půjdou ven do toho deště a tmy.

„Vy jste mi tedy dobrodruh," povzdechl si najedou policista. Nad sebou držel deštník, protože prostě nehodlal být mokřejší, než být mohl. Zato jeho společník na kapky vůbec nereagoval. Vykračoval si to lesním porostem a čas od času vzhlédl k obloze, jakoby snad na něco čekal. Muž za ním ho podezíral, že vyhlíží pterodaktyly. Minuly už třetí značně poškrábaný strom, ovšem u tohodle se policista zastavil. Musel si promnout oči rukou, ve které držel baterku, aby uvěřil tomu, co vidí. Na kmeni bylo patrné několik škrábanců a také spatřil vlákna sytě růžové látky. Vzal je do ruky a zkonstatoval, že z tohoto materiálu se vyrábí ručníky.

„Tak, kde jste?" ozvalo se nejednou několik metrů před ním. Muž sebou trhl a růžovou tkaninu si strčil do kapsy.

„Vždyť už jdu!" vykřikl zpět a několika kroky se dostal ke svému společníkovi. Boty měl už celé promočené a od bláta. Začínal mít pocit, že deštník je mu taky v lese naprosto k ničemu, ale i tak se ho vzdát nehodlal. Když už ho sebou táhne, tak ať mu alespoň k něčemu je.

„Schválně, jestli uhodnete, kde právě stojíme?" optal se vítězoslavně Zvěřina. Policista se rozhlédl a ihned pocítil, jak se hrdina cítí, když takzvaně, přijde o řeč. Stáli ve stopě. V opravdové dinosauří stopě, kterou si pamatoval z učebnice na základní škole. Náhle se přes hrom ozvalo zavrčení. Bylo blízko. Oba muži sebou trhli, ovšem, kdyby byli o trochu vnímavější, zaslechli by v zavrčení velmi peprné klení.

„Rawe, já z tebe jednou zkamením. Můžeš mi vysvětlit, proč si na vědeckou výplavu do terénu bereš ručník?" Hlas se nacházel někde před nimi. Byl hluboký a dost podrážděný.

„Chtěl jsem se tady vykoupat. A navíc, je to moje výprava, já rozhoduji, co si sebou vezmu nebo ne." Druhý hlas byl ještě o něco hlubší než hlas první a měl silný přízvuk, který ani jeden z mužů nepoznali.

„Já myslím, že je to vcelku jedno co si náš vědec vzal. Tak nebo tak, nenašli jsme tady, co jme hledali. A navíc prší! To nemohli tam nahoře s tím deštěm chvíli počkat? To máme za to, že jste s nimi nenavázali ten kontakt-" Tento hlas byl jemný a svým způsobem i docela příjemný, ovšem nebylo mu dopřáno více prostoru.

„Ještě ty mě poučuj! Chtěl bych vědět, jak by sis v na mém místě poradil ty!" První hlas byl dost flustrovaný. Zrovna ve chvíli, kdy se evidentně nadechoval k další větě, naskytl se dvěma lidem pohled na trojici naprosto živých a úplně mokrých dinosaurů, kteří si to kráčeli směrem k silnici. „A co je jako tohle?" Nejmenší modrý dinosaurus pohlédl na dvojici lidí se zděšeným a překvapeným pohledem zároveň.

Oba muži stáli na místě jak přikovaní a stejně tak dva ze tří dinosaurů. Jen velký Tyrannosaurus Rex se nezastavil a s klidem odpověděl: „Homo sapiens sapiens, tedy člověk dnešního typu. Savec. Forma života na bázi uhlíku, jestli to potřebujete vědět." Načež si po této odpovědi přehodil růžový ručník na druhé rameno.

A přesně v ten moment se světlovlasému policistovi zhoupla země pod nohama a on se s nádechem probudil u sebe v kanceláři.

„No to je dost, že ses probudil," okomentoval jeho spánek kolega. Světlovlasý muž si prostřel oči a pohlédl z okna. Tma, déšť, ovšem dinosaurus žádný. Nesmírně si oddechl a upřel svoji pozornost na druhého strážce zákona, před kterým postával muž s brýlemi a unaveným pohledem.

„Co se děje?" optal se kupodivu velmi mile.

„Ale, tady mladý pán nám srazil značku před městem, tak jsem ho sem přived, abyst to s ním sepsal." Muže za stolem polilo horko a s vyděšeným pohledem si brýlouna prohlédl. Ne, to určitě nebyl pan Zvěřina. Takže to bylo všechno v pořádku, ne? „Tvrdí, že mu na kapotu skočil klokan," zasmál se kolega.

Druhý policista se zmohl jen na nadzvednuté obočí. Jen klokan? Tak to je slabý kalibr. Rukou zajel do kapsy, kde normálně měl cigarety. Momentálně však nahmatal jen několik mokrých vláken. Spěšně je vytáhl na světlo a ihned pocítil, jak ho nepříjemně zamrazilo. Sytě růžové vlákna, z kterých se vyrábí ručníky.