Teorie ztraceného času | sbírka povídek

28. 1. 1889

korunní princ Rudolf Habsbursko-Lotrinský - Rakousko-Uherská monarchie - Vídeň/Mayerling

Rudolf nikdy neoplýval přirozenou krásou. Ne, že by snad na svůj zevnějšek nepečoval, ale nebyl to prostě ten typ, kterého by si člověk ihned oblíbil. Řídké kaštanové vlasy nebyly tak atraktivní a v obličeji se málokdy objevil úsměv. Oči měl docela hezké, tmavé a bystré. Jako typický muž té doby, měl knírek. Tento třicátník svojí výškou mnoho vrstevníků nepřevyšoval, ale ve společnosti často budil dojem menšího muže, protože jakmile se ztratil v davu, zhrbil se, snad, aby se skryl ještě dokonaleji. Těžko se dá říct, co ho vedlo k tomu, schovávat se v davech. Možná jen nechtěl být spojován se svým otcem.

Rudolf neměl se svým otcem mnoho společného. Oba měli rozdílné názory na politiku, společnost i na zahraniční vztahy. Přesto se našla věc, kterou oba sdíleli. Neúnavně plnili svoje povinnosti od brzkého rána a nikdy nic nenechali náhodě. Jediným rozdílem bylo snad to, že starý císař František Josef I. už od života nečekal více než jen státnické povinnosti. Na stranu druhou, Rudolf poslední dny svého života měl tyto myšlenky taky. O to horší bylo, jak k celé záležitosti přistupovala jeho rodina.

Středně vysoký muž seděl v salónku a trpělivě vyčkával na příchod své manželky. Jakmile vkročila do místnosti, stoupl si, jak se ve společnosti dámy slušelo. Štěpánka byla velmi mladá, ne moc vysoká žena s krásnými vlnitými světlými vlasy. Ty měla vždy načesané ve vysokém drdolu. I přes svoje mládí, působila velmi cynickým a poněkud odevzdaným dojmem, jakoby snad neměla od života dostat více než budoucí titul císařovny. I kdyby po něm někdy toužila.

Na svého muže se podívala, ani se neusmála a řekla: „Nemáte být ve své pracovně? Myslela jsem, že se uvidíme až po obědě. To jste měl odjet do Mayerlingu, pokud je mi známo." Narážela při tom na skutečnost, že bylo teprve jedenáct, Rudolf měl ještě několik hodin sedět ve své pracovně.

„Přesunul jsem odjezd, nemohu se dočkat venkovského vzduchu," pronesl.

Princeznu překvapilo, že v jeho hlase nebyla znát ta typická odtažitost a nechuť, jak u něj byla zvyklá. Původně chtěla doplnit nějakou kousavou poznámku, že kromě čerstvého vzduchu se určitě těší i na půvabnou černovlasou dívku, která mu tam určitě bude dělat příjemnou společnost. Nakonec ale tuhle poznámku spolkla. Už celý měsíc si všímala podivných nálad jejího manžela, ale nebylo v jejích silách, cokoliv udělat. Císař ji před několika týdny odbyl, na císařovnu se nedalo spolehnout a princezna Valerie - Rudolfova nejbližší sestra - byla příliš zaměstnána přípravami na blížící se svatbu.

„Pravděpodobně si to tam užijete více než zde, ve Vídni," odvětila nicneříkající větou. Rudolf si ji prohlédl pak k ní přešel. Ještě více se shrbil, aby jí mohl věnovat jen velmi lehký polibek na tvář. Neodvážil se ji políbit na rty.

„Vím, že jste byla u Jeho Veličenstva," zašeptal. Štěpánka na něj překvapeně pohlédla, „děkuji." To bylo vše co jí řekl, neměl co dalšího na srdci.

Bez dalších řečí opustil salónek a nechal za sebou zmatenou princeznu. Ta byla překvapená, že jí její manžel poděkoval. Chvilku měla nutkání rozeběhnout se za císařem, aby svému synovi výlet na venkovské sídlo zakázal, ale rychle od tohoto nápadu opustila. Ničeho by nedosáhla.

Rudolfův další cíl byla komnata jeho jediné dcery. Alžběta byla jeho první a poslední dítě z manželské lože. Nemohl vinit svoji ženu, že nemá další děti, mezi kterými by mohl být i následník trůnu. Nakonec, i tohle byla jedna z mnoha jeho chyb. To on nakazil svoji ženu chorobou, díky které už nemohla mít děti. Pravděpodobně to byl poslední hřebíček do rakve už tak dost chladného manželství.