Teorie ztraceného času | sbírka povídek

I'm Still Standing

„Umřu tady," pronesla podrážděně trpaslice s dlouhými hnědými vousy spletenými do už lehce rozcuchaného copu.

„Ano," odsekla vysoká elfka s drobnou kytičkou ve vlasech, „pokud alespoň na minutu nezmlkneš!"

„Snažíš se přes to dostat už alespoň hodinu," upozornila ji jinak neústupná bojovnice a naštvaně odsekla kus kmene svojí dvouruční sekerou.

Elfka nad jejím chování jen zakroutila hlavou, až ji do obličeje napadalo několik světlých pramínků vlasů. Zastrčila si je za ucho a rukou přejela po rytině na kameni. Už po několikáté.

Obě byly uvězněné mezi vysokými tmavými kamennými sloupy někde uprostřed skalního města. Štěrbiny byly však tak blízko u sebe, že se jednoduše nedokázaly dostat na druhou stranu. A jediný východ byl blokovaný právě tím začarovaným balvanem, který trpělivě studovala elfka. Slunce bylo vysoko. Strávili tu půlku dne. A předchozí noc.

„Ať jdou s těmito 'bezpečnými' místy do prdele," ulevila si trpaslice a kopla do nejbližšího kamene. Potřebovala někde vybít energii a flustraci. „Já říkala, že není bezpečné tady spát! Jakkoliv bezporuchové to inzerovali!"

„Koriandro, varuji tě! Ještě jednou řekneš 'já to říkala' a uškrtím tě břečťanem," okřikla ji zlostně vyšší z dívek a vjela si rukama do vlasů. Zavřela oči, v duchu napočítala do pěti a opět si položila otázku, proč s tím individuem už několik let cestuje.

Pak se s nově nabitou energií zaměřila zpátky na runy. Sebejistě otočila dlaní na odemykací runě. Zahučelo to, ale jinak nic.

Jen klid, stačí použít linku podpory, Bazalko. No big deal, pomyslela si vyrovnaně. Vždyť to, že to nebrali neznamená, že to nemůžou vzít po 234. Hm, celkem hezké číslo.

Ano, Bazalka skutečně počítala každý pokus o dovolání se na na linku podpory do společnosti Fantastické cesty.

"... chcete-li využít naše služby pro asistenci na cesty, stiskněte jedničku. Pokud si přejete objednat povoz, stiskněte dvojku. Přepadli vás lupiči, stiskněte trojku nebo čtyřku, jste-li už po smrti ..."

A tak výčet pokračoval. Pochopitelně se nikde nezmiňovali o poruše na tzv. Bezpečném místě, kde se dá přespat bez vnějších hrozeb. Bazalce tak nezbylo než vytočit číslo poradce na telefonu.

Chvíli bylo ticho, než se ozvalo: „Momentálně nejsme schopní Vás spojit, vyčkejte sekundu, než se spojení obnoví."

Elfka nasupeně praštila zaťatou pěstí do toho kusu šutru. Až ji zabolely prsty s množstvím prstýnků.

„Už se ti taky rozsypaly nervy?" rýpla si Koriandra.

„Jo."

„Takže je čas na moje řešení." Prokřupala si prsty a do ruky popadla svého miláčka.

Napřáhla se a vší silou do kamene praštila sekerou. Sekerou. Bazalka musela tu zbraň v duchu obdivovat pokaždé, když s ní Kori předvedla podobný kousek. Každopádně s kamenem to ani nepohlo.

Trpaslice to ještě dvakrát zkusila, než se naštvaně otočila ke společnici. Bazi si decentně zakrývala jednou rukou ústa, ale pobavený úsměv byl stejně vidět.

„Nechtěla bys třeba pomoct?" optala se se značnou dávkou trpělivosti Kori.

„To je dobrý. Baví mě pozorovat, jak nebojácně jdeš proti evidentně očarovanému kameni."

„Víš, když něco nejde silou, půjde to větší silou. Trocha magie by mi bodla," poznamenala a klekla si ke spodnímu okraji. Pak se usmála směrem k elfce. Té chvíli trvalo, než z výrazu poznala, kam její přítelkyně míří.

„To je docela geniální," ocenila její nápad a zaujatě si klekla vedle ní. „Půda není ideální, ale šlo by to."

„Počkám. Až budeš připravená, řekni. Opřu se do toho nad tebou."

„Spíš to zkus do boku. Vyvrátíme to."

Trpaslice jen kývla a poodstoupila. Trvalo jen chvíli, než si Bazalka připravila půdu pro kouzla.

„Na tři," pronesla elfka, „raz, dva, tři!"

Obě se jako jeden opřely do kamene celou svojí vahou. Korinadra tělem a Bazalka magií. Zpod kamene vyrašily čerstvé stonky a stále se zvětšovaly. Na tváři se jí objevily kapičky potu, ale nepolevila. Ostatně, stejně jako Kori. Netrvalo to ani půl minutu. Přesto, když kámen konečně povolil, obě si připadaly jako po souboji s alespoň půltuctem naštvaných skřetů.

Velký obelisk se svalil před ně, jako padací most. Obě si vítězně daly pěst.

„To si zaslouží pivo," zavýskla Koriandra, když překračovala čerstvé psí víno.

„Mě bude stačit ledové kafe," poznamenala Bazalka s mírným úsměvem na rtech.

Opět vyhrály. Jako už tolikrát. A ještě je mnoho vítězství čekalo.