Teorie ztraceného času | sbírka povídek

Drakorozená

Proč bych se měla bát neznáma? Ta otázka mi rezonovala v hlavě celou cestu na vrchol, jako tichou modlitbu jsem si ji opakovala a nedokázala při tom plně rozpoznat své pocity. Měla jsem snad strach? Nebo jsem jen otupěle následovala osud? Věž to byla vysoká, ale já znala každý schod. Měsíc co měsíc jsem stoupala vzhůru, měsíc co měsíc jsem zapalovala oheň na vrcholu a darovala při tom naší bohyni svoji krev. Tak proč je dnešek jiný?

Protože tentokrát utíkám. Jsou mi v patách, cítím pach jejich zbraní, slyším kroky těžkých bot v ozvěně, v malých oknech vidím dým ohně, který zakrátko pohltí celé mé rodné město. Kdo jsou? Co chtějí? Barbaři. Chtějí tohle město. Moje město, jenž působí jako diamant v nehostinné poušti.

Cítím, že se blížím k vrcholu. Mé nohy dopadaly na kamenné schody s děsivou pravidelností a já cítím, jak zrychluji.

Deset schodů... Pět... Tři... Dva... Jeden.

Zakopla jsem a jen tak tak před sebe stihla dát ruce, abych si nerozbila bradu. Mám málo času na kompletní rituál, ale musím se o něj alespoň pokusit. Je to poslední záchrana, kterou mé město má. Obrana padla, slyším zvony a napůl si domýšlím křik lidí dole v ulicích, kteří bojují snad už jen o holý život. Nechci si připouštět ty hrůzy, ačkoliv několik jich míří přímo ke mně. Po těch starých schodech se blíží několik vojáků a já tak nemám času nazbyt.

Do nádoby uprostřed vrcholku jsem dolila posvátný olej a při tom jsem si jednou rukou sepnula dlouhé vlasy, aby mi nepřekážely. Tiše jsem si začala mumlat všechny možné modlitby a sliby, aniž bych si to plně uvědomila.

„Svatá Matko, tys křídla darovala nám, abychom vzlétnout mohli v dobách, kdy nebe snese se níž.
Tys ohněm pokřtila nás, abychom i v dobách nejtemnějších dokázali světlo spatřit.

Náš život jiskrou jsi požehnala, prosím tě, vyslyš mé díky a přijmi mou krev, vyslyš-"

Na věž zavál vítr dým z přilehlých domů, který mě donutil se zarazit a rozkašlat se. Skoro poslepu jsem nahmatala křesadlo a jednou jiskrou zažehla oheň uprostřed nádoby.

V očích jsem ucítila slzy, když jsem si konečně naplno uvědomila v čem je dnešek tak jiný.

„Vyslyš můj nářek a přijmi moji oběť. Neboť tvé děti trpí a já jsem tvá dcera."

Rituální nůž se snad leskl ještě víc než jindy. Strhla jsem si kožené rukavice a možná až moc prudce jsem se řízla do dlaní. Ani jsem nesykla. Byla jsem zvyklá. Trhavě jsem se nadechla, jak mým tělem proudil adrenalin a dlaně jsem dala k nádobě s olejem, kde nyní plápolal zářivý čistý oheň.

„Já jsem tvá dcera! Jsem tvá dcera- Tvá- Dcera-"

Vydechla jsem a chvíli jen sledovala krev, která stékala v nepravidelném rytmu a míchala se s olejem v nádobě. A pak jsem vstoupila.

Mladou ženu pohltily plameny. Celé její tělo vzplálo, ve tváři byla znát jen těžko skrývaná bolest a utrpení. Klesla na kolena do nádoby plné vroucího oleje, kde se začala nekontrolovatelné třást.

A pak náhle - pohyb ustal. Její oblečení si vzaly plameny a k městu zvedla oči podivná bytost, která se sice podobala ženě, ovšem jen málo v jejím pohledu bylo lidské. Pryč byly vystrašené rysy a bázlivý pohled. Nyní si město pod sebou prohlíželo stvoření sebevědomého vzhledu s až děsivou jiskrou v oku, která připomínala ze všeho nejvíc krvežíznivou bestii.

Málo věděl muž, který se zrovna dostal až na vrcholek věže. Neznal toto město, jeho obyvatele nebo snad místní bohy. Vytřeštil oči na ženu v plamenech a panicky se zmohl na jediné slovo.

„Čarodějnice!”

Bytost prudce otočila pohled a natáhla k němu ruku rudou a žhnoucí. On však stuhl na místě a neschopen pohybu vykulenýma očima sledoval přibližující se dlaň. A pak bytost doslova ztuhla na místě, její hrudník se rozevřel a na muže vystříkla krev. Vykřikla a svalila se do nádoby.

„Nechal by ses zabít?”

Za jejími zády stál muž a držel palnou zbraň, kterou právě udělal díru do hrudi té čarodějnici, jak ji označil jeho přítel. Nevypadal zrovna klidně, ale na rozdíl od mladšího z nich něco málo o místních věděl. Přesto, na něco co právě viděl, ho nedokázalo připravit nic.

„Ona- Ty plameny-”

„Seber se kurva fix!”

Tělo v plamenech se pohnulo. Trhavé škubnutí končetin donutilo oba muže zděšeně stočit pohled zpět k rituální nádobě. Vypadalo to, jakoby se oheň těla ani nedotkl, vlasy se až nyní zvedly jako ve větru, avšak místo vzplanutí se jen zamotaly. Prsty se pohnuly a chytily okraj nádoby. A pak se uprostřed hrudníku objevila ohromná trhlina, která s hrozivým praskáním kostí obrátila tělo nebohé dívky naruby. Ovšem nyní to už nebyla dívka. Dcera musela ustoupit, aby dala prostor matce. Obrovské šupinaté tlapy se protáhly a k obloze vzhlédlo stvoření, které oba muži znali jen z příběhů.

„To je drak!” vykřikl jeden z nich, ale tím na sebe jen hloupě upozornil. Dračice mrkla a v příštím mžiku mu už hleděla z očí do očí.

„Já jsem Matka. Má dcera mě povolala, vzala jsem si její krev a nyní ji pomstím. Tak jako stovky dalších.”

Mluvila klidně, ovšem šílenství v jejích očích bylo skoro až hmatatelné. Neudělala nic. Jen na něj hleděla, než se vzpamatoval a střemhlav se vrhl ke schodům, kde před chvílí zmizel i jeho společník.

Matka ukázala zuby až to mohlo vypadat jako úsměv. Pak však prudce otočila hlavu a roztáhla křídla. Hleděla na zkázu pod sebou s netečným výrazem plným klidu a smířením. Než se ze sekundy na sekundu změnila v běsnící příšeru, která by mohla pohledem zabíjet.

„Tvoje oběť byla přijata dcero. Slibuji ti, že nebyla zbytečná, nyní tě pomstím a kdybych snad s plamenem se spojit měla, zrodíš se znova a já povedu tvé kroky."