Teorie ztraceného času | sbírka povídek

Poslední bitva

Léta Páně 1296. Na jaro toho roku stále vzpomínám. Budí mě ten rok, kdy se skotský lid musel sklonit před anglickým králem a vzpomínky mě nutí myslet na den, kdy padlo tolik odvážných mužů.

Ať Bůh stojí při mě, když napíšu, jak zbytečné krveprolití to bylo. Mluví se o ní jako o bitvě u Dunbaru. Pro mě však navždy v srdci zůstane jako bitva poslední.

•••

„Bratře Malcolme!"

Překvapeně jsem zvedl pohled od pergamu, který zdobily mé zápisky. Uličkou mezi knihami pospíchal jeden z mladších bratrů tohoto kláštera v Melrose.

„Bratře Callume, stalo se něco?"

„Bratři z grangií přišli na nedělní mši. Přivezli sebou chlapce, jeho kůň byl uštvaný a chlapec ihned upadl do bezvědomí. Má ránu přes půlku obličeje. Otec Alistair mě poslal-"

„Kde jsou?" přerušil jsem ho neslušně a už jsem byl na nohou. Nepotřeboval jsem slyšet víc, pokud se jednalo o ránu do hlavy, musel jsem jednat rychle.

„Ošetřovna, je tam i bratr Augustus."

„To je dobře. Jdeme."

Bratr Augustus je výborný bylinkář a léčitel. Já však měl oproti němu výhodu znalosti ran z bitev. Otec Alistair to věděl a mých znalostí si vážil. Znal také moji krvavou minulost velitele skotského vojska. Respektoval mě však jako služebníka božího a tak mě i přijal do tohoto opatství. Už je to více jak deset let.

Na ošetřovně byli všichni lidé shromážděni kolem jediného lehátka. Věčně vážný a prošedivělý otec Alistair - opat tohoto kláštera. Dva bratři z venkovského statku, kteří evidentně zraněného přivezli. A nakonec vysoký zrzavý Augustus měl vyhrnuté rukávy, už od dveří jsem si všiml, že má ruce od krve.

„Je dobře, že jsi tady bratře Malcolme. Pojď se podívat," oslovil měl Augustus aniž by zvedl pohled.

Na posteli ležel mladík. Mohl být stejně starý jako Callum. Možná i mladší. Na sobě měl cestovní oblečení, nyní nasáklé krví z rány na rameno. Krev mu pokrývala i obličej, přes který se táhla dlouhá rána od čela přes levé oko, kde se prudce stáčela k uchu.

„Jel na koni?" otočil jsem se na dva mnichy z grangií.

„Ano. Zhroutil se nám před očima, tak tak jsme ho z koně zachytili."

„Bůh vám žehnej," pronesl opat a stiskl kříž, „ale nyní musíme nechat pracovat zkušenější než jsme my."

Bratři to ihned pochopili jako pobídku k odchodu.

„Bratře Callume, ty tady zůstaň. Budeš nám po ruce," řekl jsem rychle, než stihl mladík také odejít.

Stihl jsem přitom zachytit bystrý opatův pohled. Nepoznal jsem, co se za ním skrývá, ale zapamatoval jsem si ho.

„Nemyslím si, že budeme schopni zachránit oko," řekl Augustus bez přetvářky. Pouze jsem přikývl.

Nechápal jsem to. Co se stalo? Loupežníci? Těžko, navíc mladík nevypadal, že by vezl nějaké cennosti. Nanejvýš měšec s pár stříbrnými. Jeho oblečení bylo obyčejné. Přesto mi na něm něco nesedělo. Hlavou mi probleskla rychlá myšlenka. Mohlo se jednat o rytíře?

Pracovali jsme rychle a bez zbytečných řečí. Už jsme končili a já si zrovna umýval ruce, když jsem si všiml zakrváceného kabátce, ležícího opodál. Určitě patřil mladíkovi. Nedalo mi to, zvedl jsem ho a pořádně si ho prohlédl.