Teorie ztraceného času | sbírka povídek

Probuzení

Co se jí to jenom zdálo? Isabella unaveně vydechla a podívala se na mobil. Šest hodin a pět minut. Ještě nikdy se jí nestalo, že by usnula ve své oblíbené kavárně U Mourovatého kocoura. Až dneska ji velmi jemně probudila paní se slušivou zástěrou, že zavírají a jestli by slečna nemohla jít spát domů. Samozřejmě, že mohla. Isabella by za normálních okolností byla ve svém bytu už celou hodinu.

Venku panovala tma a vlezlý mráz na náladě také nepřidal. Žena byla ráda, když se schovala na nejbližší stanici metra. Lidí bylo kupodivu pomálo a tak se usadila na práznou sedačku v dopravním prostředku a sledovala svůj odraz v okně. Opět ji přepadla únava.

Probudila se trhnutím, jakoby ji někdo surově vytáhl do reálného světa. Chytila se za břicho. Nedokázala určit proč, ale očekávala krev. Místo toho přišlo uvědomění, že na téhle zastávce má vystoupit.

„Sakra," zaklela a vyletěla z metra dřív, než se stihly dveře zavřít. Vydechla a rozhlédla se. Stanice byla až na pár lidí prázdná. Pomalu se vydala ke schodišti. Každý schod se zdál strašně daleko. Bylo až nereálné, jak vysoko byla silnice nad ní. Isabella se najednou zastavila. Opatrně se otočila a zcela neplánovaně se posadila na chladný schod, mokrý a špinavý. Sledovala tmu pod sebou a při tom uvažovala, co co ji vlastně donutilo si ušpinit krásné džíny tím, že si sedla zrovna sem.

Všechno však musela zapomenout, když se z tmavého metra ozval řev. Nelidsky znějící zvuk se odrážel od stěn a ji plně probral. Lampy nad hlavou se rozhoupaly a než se stihla byť jen nadechnou, z hlubin vyletěl drak. To ji zvedlo a Isabella si ihned pomyslela, že stále sní. Prudká rána přímo do břicha ji opět stáhla na zablácené schodiště. Na mysl jí vyplul sen, který končil jejím probodnutým břichem od neznámé ženy v nádherných zlatých šatech. Neměla čas přemýšlet nad významem. Drak se přehnal přímo nad ní a vyletěl ven.

Následně se však z metra vyhnalo několik podivných lidí. Isabella se nejprve lekla, že si to k ní míří skupinka otrhaných bezdomovců, když však mrkla všimla si dlouhých špičatých uší a oblečení připomínající spíše vojáky, než opilce z parku. Byla to nejrychlejší proměna, jakou kdy Isabella viděla. Měla nutkání se jim rozeběhnout naproti. Místo toho ale jen dál seděla na místě. Tři z nich proběhli kolem ní jako nic. Ale čtvrtý se zastavil kousek nad ní. otočil se a zdálo se, že chce něco říct.

Isabella po předběhla. „Co se děje?" optala se prostě. Připadala si jako opitá, jako v nereálném snu, jenž je ale příliš blízko.

„Jsme uprostřed bitvy, madam," pronesl voják. Určitě to byl voják. Velmi pohledný mladý elf, oblečený do vojenských maskáčů.

„Bitvy?"

Kývl a klekl si k ní. „Získala jste Dědictví teprve před chvílí. Neprobudila jste se ve šťastný okamžik."

„Prosím?" zamrkala Isabella a na chvíli před sebou opět viděla zarostlého bezdomovce. Rychle se odtáhla.

„To je v pořádku. Vaše oči si stále zvykají na Dědictví. Pojďte, nahoře není bezpečno."

„Proč bych s Vámi měla chodit do metra?" Isabella se konečně plně probudila. Vstala a vydala se nahoru. „Co to vůbec- Nechápu, že se s vámi bavím," mumlala si spíše pro sebe.

Elf-voják ji rychle následoval. Nahoře se opět zastavila. Zastávka byla kousek od rozlehlého parku. Parku, který byl nyní v plamenech. Isabella nevěřícně hleděla na vojáky schované mezi stromy a střelce oděných v kabátcích, připomínající carské Rusko. Absurditu celé bitvě přidával ještě drak, vznášející se nad peklem v parku, který se nyní zdál několika násobně větší, než ve skutečnosti byl.