Teorie ztraceného času | sbírka povídek

Osamění

Nadechnout. Vydechnout. Vrazil si čepici více do čela a pohlédl před sebe. Zdobená brána mu připadala i na pohled chladná. Dvojice zrezlých havranů střežila vchod na pozemky rodiny Volkonskijových.

Nebál se jich. Byly to jen zrezlá umělecká díla. Koho se skutečně bál byli vojáci dole ve vesnici. Přišli si pro něj. Měl na to věk. Viděl, jak to chodilo. Poprvé přišli minulé jaro. Odvedli si jeho starší přátele, otce, bratra. Řekli, že do konce léta budou doma. Vrátili se jen vojáci. A odvedli si další. I na Dmitrije se dívali, ale řekli, že je ještě mladý.

A nyní byli zpátky. A Dmitrij věděl, že tentokrát uniformě neunikne.

Nevěděl co se děje. Netušil, kde se bojuje. Ani za co. Hlad měl pořád stejný, ne-li větší, země byla stále stejně zmrzlá, zvěře v lesích ubývalo.

Jeho matka byla tvrdohlavá žena. Prohlásila, že nepřijde o dalšího syna. Ukázala za vesnici a řekla: „Dmitriji, až přijdou vojáci, musíš se schovat. Vím, kam se ani vojáci neodváží, musíš se schovat v domě Volkonskijových."

Mladík věděl, proč se tam ani vojáci neodváží. Ten dům byl roky opuštěný. Bohatá rodina Volkonskijových ho využívala jako letní zámeček, když zrovna nepobývali v Petrohradu. Ale před několika lety rodina zmizela. Místní se báli byť jen přiblížit k domu. Kdo tam vkročil, ten se vracel s děsivým výrazem v očích, neschopen popsat, co tam viděl. I nyní, v době válka, se mu stále hladovějící obyvatelstvo raději vyhýbalo obloukem.

A Dmitrij teď před tím domem stál s divoce bušícím srdcem. Napadlo ho, jestli nebude přeci jen těžká puška a rozkazy lepší než strašidelný dům.

Ne, do rána tady zůstane. Nic se mu nestane.

S námahou otevřel bránu a vešel na cestu vedoucí k hlavnímu vchodu. Okolo už byl sníh. V této části Ruska byl sníh už v polovině října běžným jevem. Ne že by to mohl Dmitrij s něčím porovnat. Nejdál se za svého života dostal do města, vzdáleného odtud asi hodinu jízdy na koni.

Sníh mu křupal pod nohama a on se pomalu blížil ke vchodovým dveřím. Chvíli uvažoval, jestli nepřečká noc na verandě, která sice byla pod střechou, ale foukalo na ni ze tří stran. Téměř ihned to však zavrhl. Umrzl by.

Se skřípáním vešel do velké vstupní haly. Byla hezky zařízená a nevypadala ani moc zanedbaně. Možná proto, že ještě před pár lety právě na tomto místě pán domu přijímal návštěvy.

Dmitrij se nevědomky otřásl. To místo mu nahánělo husí kůži. Ještě nikdy nebyl v tak honosném domě. Byl vlastně nádherný. Rozhodně by si na takový luxus zvykl rychle.

Rukou přejel po vyřezávaném schodišti. Nechápal, co ostatní tak vyděsilo. Podíval se nahoru. Měl celou noc na prozkoumání toho obydlím. A kdo ví, třeba tady ještě zůstalo něco, co by stálo za to si odnést sebou.

Když stoupal po schodech, najednou to pochopil. Třeba tady vůbec nestraší. Jsou to pouze báchorky, které podporují vykradači, aby se od domu drželi dál lidi, kteří by si taky chtěli přivydělat na bohatství, jenž tady zanechala bohatá rodina Volkonskijových. S těmito myšlenkami vešel do prvních dveří. Evidentně se jednalo o ložnici manželů. Postel byla stále ustlaná, krb připravený, stačilo by zapálit.

Mladík se posadil na postel. Byla tak měkká. Naznak se na ni položil. Takhle nějak si představoval oblaka.

Najednou se ozval rachot. Dmitrij se rychle posadil a krve by se v něm nedořezal. Lekl se, že by to mohla být střelba. Byly to však pouze okenice, které povolily. Došel k nim a podíval se ven. Nikde nikdo. Slunce už zapadlo a nejbližší světlo bylo daleko ve vesnici. Zavřel a rozhlédl se. Pohled mu padl na dámský stoleček. Pokud někde bude něco lesklého, bude to tam. A opravdu. Za chvíli už si do kapes cpal náhrdelníky a náušnice z pravého zlata.