Teorie ztraceného času | sbírka povídek

Paint It, Black

V posteli ležela dívka. Její věk se těžko odhadoval, protože byla nezvykle drobná. Většina jí odhadovala někde mezi dvanácti až patnácti lety. Ve skutečnosti jí bylo šestnáct. Dlouhé vlasy měla na noc spletené do dvou copů, ale co bylo zvláštní, její vlasy měly šedou barvu. Její okolí si ji za to často dobíralo a její rodiče netušili co s tím udělat. Ironicky, jediná osoba, které byla barva vlasů naprosto ukradená, byla samotná dívka. Bylo to tak nějak součástí její podivné a komplikovaně jednoduché povahy. Ano, taková přesně dívka byla.

Ležela otočená obličejem ke zdi. Bylo horko a tak peřinu pouze objímala a záda směrem ke dveřím tak měla holá. Bylo po půlnoci a dívka teprve před chvílí odložila mobilní telefon, který nyní ležel na nočním stolku. Vše bylo klidné a až na pravidelné tikání budíku nebyl v okolí jediný zvuk. Přesto dívka náhle prudce otevřela safírově modré oči.

Pocítila v pokoji přítomnost někoho dalšího. Skrze pootevřené dveře se do místnosti vplížil nezvaný host. Jako v tranzu se zaposlouchala do monotónního zvuku budíku a nevědomky sevřela pevněji peřinu. Trvalo to snad celou věčnost, kdy se jejího krku dotkla ledová kostnatá ruka. Dlouhé prsty bez nehtů uchopili její krk, jakoby chtěl neznámý dívku udusit. Možná by se to i povedlo, kdyby byl vzduch pro dívku nepostradatelný. Nebo spíše pro toho, komu dívčino tělo patřilo. Musela zaklonit hlavu a protočily se jí panenky, když byla vytrhnuta z lidského těla. Poslední dotek pocítila na kotníku, kde zaznamenala nepatrný tik. Byl to odporný pocit.

Narovnala se, jak jen jí tělo dovolilo. Protáhla si dlouhé prsty na deseti rukách a flustrovaně si povzdechla.

„Doufala jsem, že Bor'irak předá moje varování důrazněji," zavrčela a otočila se, až za ní cáry tmavé látky zavlály.

Postava za ní nebylo o nic děsivější než ona sama. Vysoká tak, že se v podkrovním pokoji nemohla ani narovnat. Kostnaté ruce mu sahaly až na zem a nohy se srývaly pod tmavě rudým pláštěm, jenž se ztrácel v zemi. Na hlavě měl velký klobouk z pod kterého matně svítily čtvery rudé oči v zapadlém obličeji.

„Vypadáš strašně," vysmála se mu a začala si mezi vřetení a loketní kost namotávat dlouhou barevnou stužku. Dělala to tak vždycky, když se nudila.

„To co děláš je nebezpečné, Xagith," pronesl chramplavým hlasem. Odhalil tak malou pusu bez zubů. Ihned se však schovala zpět do stínu klobouku.

„Ne," odvětila rázně, „to co dělám je pouze přirozenost a také ukázka měho znechucení a milosti zároveň. Ta dívka," ukázala na bezvládné tělo, „by zemřela, kdybych tady nebyla."

„Vykládáš si to špatně. Ukradla jsi té dívce život a nikdo ti to nedovolil."

„A nikoho se na svolení ptát nebudu. Neptala jsem se, neptám se a nikdy se ptát nebudu."

„Nechováš se jako démon v lidském těle. Stala ses moc člověkem a proto jsem nyní já tady," pronesl tiše a pomalu se podíval do rohu pokoje. Když tak učinila i ona spatřila tam těžký popravčí meč.

„Máš poslední možnost odejít dobrovolně, jinak se staneš kořistí."

Xagith trvalo jen chvíli, než naplno zvážila svoje možnosti. Věděla, že proti Odchodníkovi nemá v přímém střetu šanci. Rozhodně ne v této podobě.

„Dej mi posledních pár sekund," zaprosila nakonec poraženě. Jen němě kývl, jakoby podobné přání čekal. Odchodník byl jeden z těch chápavějších lovců, až mu ho bylo Xagith líto.

Vklouznout zpátky do lidského těla pro ni byla otázka jen asi sekundy. Jakmile zaslechla nyní nepřirozeně hlasité tikání, hlasitě se nadechla. Pak vstala. Stále cítila jeho přítomnost, když lehce přimhouřila oči, mohla dokonce rozpoznat čtyři rudé záblesky. Poslední sekundy se rozhodla ironicky věnovat nejobyčejnější lidské činnosti. Z nočního stolku vzala sklenici vody, ani se však tekutiny nedotkla. Vypudilo by ji to z dávčiného těla navěky. Místo toho vodu v rychlosti vychrstla na démona před sebou. K uším jí dolehl nelidsky nízký vřískot, sotva slyšitelný lidským uchem. Posvěcenná voda, vždycky to bylo nejúčinnější.

Před její postel se snesla hromádka popela. Položila sklenici zpátky na stolek. Pak přešla přes celý pokoj ke střešnímu oknu. Otevřela ho, aby do pokoje proudilo trochu čersvého vzduchu. Následně hromádku popela schovala pod žlutý koberec, otřepala si ruce a ulehla zpátky na postel. Objala peřinu a sladce si pomyslela, že zítra jí už bude sedmáct. Nebo tisíc sto sedmnáct? Záleželo na úhlu pohledu.