Teorie ztraceného času | sbírka povídek

Duch první republiky

Strýc František byl poněkud zvláštní člověk. Nikdy se neoženil a nikdy neměl děti, tedy alespoň o tom rodina nevěděla.

Měl podivný smysl pro humor, žil na samotě a každé ráno jezdil na kole do nejbližšího města, aby si tam koupil nejnovější výtisk Rudého práva. Byl to vystudovaný grafik, kterému zakázali činnost poté, co začátkem 50. let vytvořil sérii koláží Vesmírný socialismus.

Nikdy jsem vlastně nepochopil, kde strýc bere peníze. Od mého otce si sice čas od času nějaký drobný obnos vypůjčil, ale do měsíce to vždy vrátil do posledního halíře.

„Kde strýc pracoval?"

Otec se na mě překvapeně otočil od bedny s knihami.

„Myslím že všude možně. Naposledy říkal něco o stavbě. Možná proto jel ráno tak brzo."

Odvrátil pohled a na krabici narovnal ještě jednu, než s tím nákladem vyšel ven.

Strýc František zemřel minulý týden, když ho ráno srazilo auto. Bylo to to jedno jediný auto, které tak brzy jezdí po té jedné jediné neudržované silnici. Strýc znal na té silnici každou díru a nerovnost a nejinak na tom byl i řidič auta.

„Je tady dost podivných věcí," ozval se nade mnou ženský hlas.

„Strýc měl slabost pro podivné věci. Jednou jsem od něho dostal gumovou kačenku, která bučela jak kráva."

Helen se zasmála, ačkoliv na tom bylo máloco vtipného. Asi jen chtěla trochu uvolnit atmosféru. Hlavou mi proběhlo, že jsem ji sem vůbec neměl brát. Však jaký kluk vezme svoji holku na vyklízení baráku po mrtvém strýci?

Jedině takový pako jako Filip Rozehnal, odpověděl jsem si v duchu a nahlas si povzdechl.

Brunetka si to asi vyložila po svém, protože mě zezadu objala a položila mi hlavu na rameno.

„Bylo to hloupé," zamumlala.

„Byla to nehoda," odvětil jsem a otočil k ní hlavu.

„Promiň jestli se tady nudíš, byl blbej nápad tě sem brát."

„Takový řeči si nech. Je tady spousty pokladů a já sama jsem přece chtěla jet, no ne?"

Naráz se zvedla a přešla k zatím nevyklizené skříni. Snad aby mi dokázala, že se tady skutečně nenudí, ji otevřela a vytáhla několik krabic, kterých tady měl strýc požehnaně.

„To vypadá jako portréty," řekla, když vytáhla zarámovaný zabalený obraz nějakého politika.

„Asi. To tady můžeme nechat. Myslím, že taťka chce hlavně knihy a malířské náčinní."

„Má tady i Gottwalda! To bych do něj opravdu neřekla," vykřikla překvapeně a napůl vytáhla starý dřevěný portrét z balícího papíru.

„Ten si pamatuju," vzpomněl jsem si a přešel k Helen. Vzal jsem ten nález do rukou.

„Vždycky mě fascinovala ta pruhovaná grafika jakou je udělaný. Strýc ho měl pověšený vedle zrcadla v předsíni."

„No tak to by mě zajímalo, co ho k tomu vedlo," pronesla Helen a obraz schovala zpátky do papíru.

„Říkal, že je v něm schovaný duch první republiky. Nikdy jsem to nepochopil a strašně jsem se vztekal, že tam žádnýho ducha nevidím. Prý ho uvidím, až budu větší. Myslím, že si ze mě střílel, aby nemusel přiznat, že ho tam musí mít pověšený. Bylo to ještě v době, kdy byl v Praze."

„Musí na něm něco být, když ho nevyhodil. Nechceš ho dát soudružce Klínové?" zeptala se najednou s veselím v hlase.

Nadzvedl jsem obočí. Soudružka Klínová nás učila ruštinu a kdyby si měla vybrat žáka, který jí lezl na nervy nejvíce byl bych to já. Alespoň mi tento titul udělovala každou hodinu. Její snaha o dokonalý socialismus byla obdivuhodná a byla snad jediný člověk, kterého by podobizna Klementa Gottwalda skutečně potěšila.