My first love/ Taekook

1

Díval jsem se na ulice, které jsem viděl každý den, když jsem šel domů. Tohle místo mi bude moc chybět, ale někdy se musíme odstěhovat. Nemohli jsme tu zůstat celý život, i když by mi to vůbec nevadilo. "Zlato, nemáš bezpečnostní pás," upozornila mě maminka.

Měla pravdu, opravdu jsem na sobě neměl pás. "Promiň," řekl jsem a hned si ho zapnul, pak jsem se na ni usmál, ale ona mi úsměv neopětovala.

Trochu mě to mrzelo, ale chápal jsem, že musela dávat pozor na cestu. To je přece přednější než úsměv.

"Taehyungie, dej mi brambůrky," řekl můj starší bratr Seokjin, ale všichni mu říkají Jin nebo Hrom, protože je tak vysoký a má široká ramena. Pravdou je, že se někdy cítím starší než Jin, myslím tím chováním. Jeho mentální věk se zastavil v patnácti a já mám Little Space.
Každý si myslí, že Little Space není nemoc, ale ve skutečnosti je to nemoc.

Když řeknete slovo "Little Space", každému se vybaví sexuální podtext. Little Space není jen o sexu, jak si každý myslí. Když člověk, který má Little Space, najde někoho, kdo se o něj stará, je to výhra.
Na základce to děti věděly, a proto jsem neprošel základní školou snadno; neustále jsem čelil výsměchu a šikaně, dokonce bych to nazval i týráním. Nikdy jsem neměl žádného kamaráda kromě Jina. Měl jsem hrozné dětství, ale Little Space pro mě bylo něco jako vysvobození, našel jsem se v tom. Našel jsem své já. Ve třinácti jsem zjistil, že mi klučičí oblečení moc nevyhovuje, a tak nosím holčičí. Máma i Jin to chápou, bohužel ostatní už tolik chápaví nejsou.

Máma a Jin mi říkali, že nemám poslouchat názory ostatních; pokud se mi něco líbí a cítím se spokojený, ostatním do toho nic není. Zčásti je to pravda, ale i tak vás jednoduše ovlivní.

"Tady," podal jsem Jinovi brambůrky. Do prdele, kolik se toho do něj vejde? Před chvílí snědl šest malých baget a teď jí brambůrky. Chtěl bych mít žaludek jako Jin, i když já bych toho nikdy tolik nesnědl.

"Proč nejdeme někam k vodě? Třeba zítra," navrhl a sundal si tričko.

"Můžeš jít, ale nejdřív mi musíš pomoct uklidit všechny naše věci v domě." Jin se zakřenil, ale nic nenamítal. Měl vědět, že nikam nepůjdeme a že budeme muset mamince pomoci.
Byl jsem velmi unavený. Moje hlava mě bolela. V poslední době jsem si toho hodně prožil. Moje matka mi před týdnem řekla, že se stěhujeme, a měli jsme necelý týden na to, abychom vyřešili novou školu, sbalili si kufry a našli nový byt. Překvapuje mě, že jsme to stihli. "Taehyungie, těšíš se na střední?" přerušil mě bratr. Opravdu nevím, jestli jsem nadšený, nebo vyděšený.
Můj žaludek je tak napjatý.

"Nevím, Hyungu. Jaké to je na střední škole? Jsou nějaké rituály, kterými musím projít?" ptal jsem se svého Hyunga. Je v posledním ročníku střední školy a už rok se uchází o vysokou školu. Jsem na něj pyšný, stejně jako moje máma. Měl spoustu problémů s učením, bojoval se svou dyslexií a nakonec se stal třídním vůdcem.
"No, první den musíš jít do kabinetu vykouřit třídního učitele." Ztichnul jsem.

Máma nic neřekla, takže to musela být pravda. Polil mě strach a studený pot.

"Vydrž, srdíčko, nemusíš nikoho kouřit, to jen Jin si z tebe dělá srandu," probodla Jina pohledem. Díkybohu, nechci nikoho kouřit.

Jo, Tae, kdybys jen věděl, koho.