My first love/ Taekook

It's a disease

Díval jsem se na ulice, které jsem viděl každý den, když jsem  šel domů. Tohle místo mi bude moc chybět ,ale někdy jsme se museli odstěhovat. Nemohli jsme tu zůstat celý život,i když by mi to vůbec nevadilo. "Zlato,nemáš bezpečnostní pás."Upozornila mě maminka.

Měla pravdu opravdu jsem na sobě neměl pás "Promiň" Hned jsem si ho zapnul a usmál se na ni, ona mi úsměv neopětovala. Trochu mě to mrzelo, ale chápal jsem to musela dávat pozor na cestu. To je přeci přednější než úsměv.

"Taehyungie, dej mi  brambůrky "Řekl můj starší bratr Seokjin, ale všichni mu říkají Jin nebo Hrom, protože je tak vysoký a má široká ramena. Pravdou je , že se někdy cítím starší než Jin, myslím tím chováním. Jeho mentální věk se zastavil v patnácti a to mám Little Space

Každý si myslí, že Little Space není nemoc, ale ve skutečnosti je to nemoc. Když řeknete slovo Little Space každému se vybaví sexuální podtext. Little space není jen o sexu jak si každý myslí. Když člověk, který má Little space najde člověka, který je ochotný se o něj starat je to výhra.

Na základce to děti věděli a proto jsem neprošel základní školou snadno, neustále výsměchy, šikana dokonce bych to nazval i týraní. Nikdy jsem neměl žádného kamaráda kromě Jina. Měl jsem hrozné dětství, ale Little Space bylo pro mě něco jako vysvobození, našel jsem se v tom. Našel jsem své já.  Ve 13ti jsem zjistil, že mi klučičí oblečení nedělá moc dobře a tak nosím holčičí. Máma i Jin to chápou , bohužel ostatní už tolik chápaví nejsou.

Máma a Jin mi říkaly, že nemám poslouchat ostatní názory, pokud se mi něco libí a cítím jsem spokojený tak ostatním do toho nic není. Z části je to pravda, ale i tak vás jednoduše ovlivní 

" Tady" Podal jsem Jinovi brambůrky. Do prdele kolik se toho do něho vejde? Před chvíli snědl 6 malých baget a teď jí brambůrky. Chtěl bych mít žaludek jak Jin i když já bych toho nikdy tolik nesnědl. 

"Proč nejdeme někam k vodě? třeba zítra " Navrhl a sundal si tričko.

"Můžeš jít potom. Nejdřív mi musíš pomoct uklidit všechny naše věci v domě"  Jin se zakřenil, ale nic nenamítal. Mohl vědět, že nikam nepůjdeme a že budeme muset mamince pomoc.

Byl jsem velmi unavený. Moje hlava měla nepříjemné bolesti. V poslední době jsem si toho hodně prožil.  Moje matka mi před týdnem řekla, že se stěhujeme a měli jsme necelý týden na to, abychom vyřešili novou školu, sbalili si kufry a našli nový byt. Překvapuje mě, že jsme to stihli. "Taehyungie, těšíš se na střední?" Přerušil mě bratr. Opravdu nevím, jestli jsem nadšený nebo vyděšený. 

Můj žaludek je  tak napjatý.

"Nevím, Hyungu. Jak je na střední škole? Jsou nějaké rituály, kterými musím projít?" Ptal jsem se svého Hyunga. Je v posledním ročníku střední školy a už rok se uchází o vysokou školu. Jsem na něj pyšný, stejně jako moje máma. Měl spoustu problémů s učením. Bojoval se svou Dyslexií a nakonec se stal třídním vůdcem.

"No, první den musíš jít do kabinetu vykouřit třídního učitele" Ztichnul  jsem.

 Máma nic neřekla, takže to musela být pravda.  Polil mě strach a studený pot 

" Přestaň, srdíčko nemusíš nikoho kouřit to jen Jin si z tebe dělá srandu" Probodla Jina pohledem. Díkybohu, nechci nikoho kouřit.

Jo... Tae kdybys jen věděl, koho potkáš