Nejsem tím, za koho mě mají

Kapitola 2

„Co se stalo? Proč je zase v bezvědomí?" ozval se nějaký hlas vedle mě.

Raději jsem nechal zavřené oči. Jen tak pro jistotu. Předstírání spánku mi jde doopravdy dobře a možná se v tomhle stavu dozvím víc, než kdybych dal najevo že jsem vzhůru.

Rychle jsem zmapoval stav a situaci ve které se nacházím. Jsem v posteli. Určitě ano. Tvrdá podlaha není tak pohodlná tak jako tohle. A protože ten hlas mluvil o bezvědomí, to co se stalo včera bylo nanejvýš skutečné.

Snape je můj táta. Jsem mrtvý muž. Nedožiju se konce školního roku.

„Hermiono vím tolik co ty. Doopravdy nevím, proč je v bezvědomí."

Hermiona. Takže jsem v Doupěti. Protože Mia jezdí do doupěte vždycky dřív než já. A vedle Hermoiny musí stát Ron.

„Co jen ten kluk proboha zase vyváděl?"

Sirius? Ale ne. Čeká mě dvojitá smrt. Tímhle tempem se nedožiju ani konce pololetí.

„Co Poppy. Už je na cestě?"

Tohle začíná být skutečně zajímavé. Ta bláznivá lékouzelnice pozná, že jsem vzhůru. Ale ještě tu není, takže se pokračuje v předstírání.

„Tonksová říkala, že držel v ruce nějaký dopis. Co když na něm je nějaká kletba?" Ano. Ron a jeho starosti.

Ale ne. Ten dopis.

„Ronalde, v žádném případě nebudeš číst Harryho poštu. I kdyby na něm byla Avada. Okamžitě ten dopis vrať tam odkud jsi ho vzal."

Hermiona statečný zachránce mého malého tajemství. Až se vzbudím budu jí muset poděkovat. Nebo jí při nejmenším dát alespoň pusu na tvář. Teda tu pusu mimo dohled Rona. To už bych byl mrtvý nejspíš třikrát.

„Proč jste vůbec šli pro Harryho dnes? Měl sem dorazit až příští týden." zeptal se Ron.

„Brumbál chtěl aby to bylo překvapení. Chtěl aby měl Harry pěkné narozeniny." odpověděl mu Sirius.

Víc už ale říct nikdo nestihl protože vzdálené: „Proboha Pottere, co jste, u Merinových vousů, zase prováděl." ukončilo všechny debaty a já sám jsem se málem prozradil. Stejně je nejvyšší čas dát najevo, že už jsem se dávno probral. Madam Pomfreyová by to stejně poznala.

Pomalu jsem začínal otevírat oči a naprosto nevině jsem prohlásil: „Kdo tady sakra křičí?"

A zděsil jsem se nad svým chraplavým hlasem. Konec konců to bylo dlouho co jsem naposled něco řekl. Podle mých počtů to byl nejspíš týden.

Kolem mě se ozvalo trojhlasné „HARRY" a skoro jsem nadskočil i v posteli.

„Tak mě k němu pusťte přece." ano madam Pomfreyová je velice rázná žena.

Viděl jsem jak ta tříčlenná skupinka opustila okolí mé postele a rozmazaně jsem viděl jak se ke mně přiblížila lékouzelnice s bílím čepcem na hlavě.

„Pottere. Co jste zase provedl?"

Ach Merline. Kdyby jen věděla.

„Jenom jsem omdlel. Myslím že to opravdu není nic smrtelného." řekl jsem to až příliš sarkasticky.

Sakra. Sarkasmus se dědí taky?

„To posoudí sama když dovolíte."

Vyčarovala kolem mě pár diagnostických kouzel což jí dohromady trvalo asi deset minut a pak odstoupila od postele ve které jsem se nacházel.