Nejsem tím, za koho mě mají

Kapitola 30

Mohl by tohle být klidný školní rok? Ach Merline, zbožné přání, že ano. No prstě ani tento školní rok nebyl v pohodě. A ani z daleka to nekončí. Skutečnost, že jsme narazili pouze na špičku ledovce, nás neuklidnila. Potřebovali jsme s Hazel pomoc. Merline potřebovali jsme hodně pomoc. Přestěhovali jsme mámu do hradu a pod slibem, že pokud se bude chtít projít po hradě vezme si neviditelný plášť a mapu Pobertů, kterou se nám povedlo zkopírovat, takže jsme měli každý jednu. Nakonec to byla právě máma kdo nám jako první nabídl pomoc. Nemohli jsme žádat Arthura, ten měl na starosti jiné věci, i když co si budeme povídat, na ministerstvu je snad ještě víc problémů než tady, nemohli jsme poprosit ani nikoho z profesorů, ale i tak se někteří nabídli že ve svém volném čase pomůžou. Školní radě se dostavil šok, když jsme jim od prvního prosince ukončili jejich smlouvy a dostali jsme tolik výhružek, jaké ani nebylo možné splnit. Jasně že se vztekali, když přišli o tak velký zdroj peněz. Ale vlastně jsme si od té chvíle mohli oddechnout, protože jsme se zbavili povinnosti kontrolovat požadavky profesorů, a zbavili jsme se finanční povinnosti, kterou jsme na sebe dobrovolně uvalili. Příspěvek pro školní radu jsme samozřejmě hodně osekaly, takže částka byla přiměřená a každý s ní souhlasil. Nám už vlastně zbývalo vyřešit školní štíty. Rozhodli jsme se že je zkontrolujeme v době kdy budou skoro všichni studenti pryč z hradu, takže Vánoční prázdniny se nám zdály ideální. Sice se na prázdniny domů nedostaneme, ale na Štědrý den snad ano.

A když už se bavíme o Vánocích...

Byl týden před začátkem prázdnin, když se ráno Hazel rozhodla, že navštíví před snídaní chlapeckou ložnici, tak vzteklá, že by tím pohledem zastrašila nejspíš i maďarského trnoocasého draka. Fakt lidi, bál jsem se. Ale nebylo to to nejhorší. Podávala mi do ruky dopis, který jí poslaly Gringottovi, že jsem vylítl z postele jako Kulový blesk. Najednou jsem pochopil, proč z ní vztek přímo sálá.

„Chceš říct, že nám někdo úmyslně oslabil magii? Proč?" byla to jediná otázka kterou jsem ze sebe dokázal dostat. Proč by nám někdo měl spoutat magii, když je pro každého kouzelníka na světě důležitá? Nadávalo to vůbec žádný smysl.

„Vím toho tolik co ty, Harry. Takže nevím vůbec nic." jasně že to nemohla vědět. Divil byc se kdyby to věděla. Přesto vypadla trochu frustrovaně a nešťastně zároveň.

„Co se děje Hazel?" kdyby jí to její svázané vlasy dovolily nejspíš by udělala stejný pohyb ruky do vlasů, který dělám já když něčemu nerozumím, snažím se něčemu přijít na kloub, nebo jsem na hranici paniky.

„Od začátku školního roku, zkoušíme tvoje síly, všechno co by jsi měl umět s vodou, jak ji využít ve svůj prospěch, jak jí ovládat dokonce jak jí vytvořit." a doufal jsem, že jsem konečně přišel jak na to. Ovládat vodu je docela jednoduchá věc, když jsem konečně našel způsob jak na to. Vytváření vody vlastně taky ale tam je to spíš o cviku.

„Jak to s tím souvisí?" opravdu mě nenapadlo nic, co by mělo být společného se spoutanou magií a ovládání vody.

„Víš moc dobře, že voda není jediná co můžeme ovládat. Voda je naše přirozenost, něco s čím jsme se měli původně narodit. Ale ten zbytek jsme dostali, a i tak se musíme zbytek našich schopností naučit ovládat aby nedošlo k žádné nehodě." potřebuju cukr. Vážně můj mozek se ještě neprobudil a hned takhle po ránu je těžké si dát souvislosti dohromady. Jedna věc mě ale napadla. Vlastně jediná.

„Neobjevili jsme všechny naše síly. A k tomu máme mít ještě další. O tohle jde?" na Hazel se zase projevila jistá panika a možná že jsem to neřekl úplně přesně, tušil jsem že to je přesně ta věc, která jí dostala do toho stavu.