Nejsem tím, za koho mě mají

Kapitola 13

Chvilku trvalo, než jsem pochopil jak je možné, že jsem potomkem dvou mužů ale nakonec jsem to vstřebal a pochopil.

Druhého dne, jsem nadšeně běžel za Miou i s knihou v ruce a pochlubil jsem se jí s novým objevem. Po o toázce jestli jsem si tím jistý a když jsem jí řekl, že to tak je se mě zeptala podruhé, jestli jsem si vědom toho abych se tím nikde nechlubil.

„Mio vážně si myslíš, že jsem tak hloupý?"

Jasně že musela uznat, že nejsem takový pitomec jak se občas zdá. Zároveň to ale řešilo náš problém. Po rychlé dohodě, že kouzlo provedeme o víkendu, kdy bude mít táta dost času na to se zotavit a bude schopen fungovat posledních pár dní do začátku prázdnin. Museli jsme ho taky nejdřív přesvědčit, že to co se chystáme udělat je správná věc a v žádném případě nemá smysl čekat déle než je nutné. Hledáním způsobu jak tátu tohoto závazku zbavit nám zabralo příliš mnoho času. Dohledali jsme Newta a Ginn, protože jsme se rozhodli že si ještě zatrénujeme a Newt by jistě ocenil, kdyby se naučil něco dalšího. Ten kluk měl veliký potenciál k tomu, aby se z něj jednou stal opravdu mocný kouzelník a při nejmeším by z něj byl slušně dobrý bystrozor. Ale to je jenom na něm. Odzbrojovací kouzlo zvládl levou zadní a i jeho základní štít byl hodně silný. Bylo na čase aby se naučil něco nového. Takže jsme ho naučili mndloby. Později ho pak můžeme naučit patronovo zaklínadlo, protože to se mu rozhodně bude jednou hodit.

Po ukončení tréninku jsme šli všichni do sklepení. Jo vážně všichni. Naše malá skupinka už neměla strach z toho „obávaného netopýra". Statečnost nám nechyběla. To teda rozhodně ne. Vždyť jsme Nebelvíři, statečnost nám nechybí. Teda čtyři Nebelvíři a jeden Mrzimor, ale Newt se vedle nás tvářil naprosto odhodlaně, jako kdyby byl jedním z nás. A to on rozhodně je.

„Tati? Jsi doma?" zvolal jsem jakmile jsme vkročili do bytu. Salazar dneska pochopil, že nemám moc času na to se s ním vybavovat takže mu to nijak nevidělo, když viděl naší skupinku. Slíbil jsem mu, že si s ním promluvím zítra až půjdu do síně na snídani.

„Jsem tady vzadu." ozvalo se, jak jinak, z jeho laboratoře.

Ale tentokrát z ní vyšel ven. Jeho šokovaný výraz stál opravdu za to.

„Je tu příliš mnoho lidí." řekl.

„A ani jeden z nás neodejde, dokut ti neřekneme co jsme našli a co se s tebou chystáme udělat." odpověděl jsem mu.

V žádném případě nemohl nepostřehnout pobavené jiskřičky v mých očích a lehký škodolibý výraz na tváři. Tátův šok se najednou změnil ve zděšení.

„Merline, chraň mě před škodolibostí mého syna a před bandou bláznivích Nebelvírů."

Hm. Tak škodolibost? Tenhle rozhovor si užiju.

Ron v každém případě nehnul ani brvou. Včerejší hodina s tátou mu jistě stačila jako živoucí důkaz toho, že si nikdo nemá zahrávat s profesorem lektvarů.

„Takže se na to posadíme ne?" a vyčaroval čtyři křesla navíc.

Mia se pustila do vysvětlování. Na tyhle věci byla machr a každý jí hned pochopí. A začala pěkně od začátku. Jak jsme nemohli najít způsob jak znamení odstranit a jak jsme došli k závěru, že znamení sice neodstraníme ale dokážeme ho nahradit a zrušit tak závazek vůči Voldemortovi. Táta za celou dobu neřekl jediné slovo a když Mia skončila s vysvětlováním jeho jediná otázkaz něla: „A čím ho chcete nahradit?" načež se Mia pustila do dalšího vysvětlování. Dohromady to trvalo skoro dvě hodiny a když Mia končila její poslední věta byla: „Uděláme z vás Merlinova učně, pane."