Nejsem tím, za koho mě mají

Kapitola 15

„Harry?"

Ne já ještě nechci vstávat.

„Harry?!"

„Ještě pět minut." zamumlal jsem a pokoušel jsem se znovu usnout.

„Harry?"

Nebudu vstávat. Ještě je příliš brzo.

Ony tři různé hlasy, které se mě pokoušeli vzbudit odešli pryč z mého pokoje s nějakým špitáním. Ale mě to bylo úplně jedno. Zase jsem usnul a nehodlal jsem z postele vylézt dřív jak za hodinu. Jenže po pěti minutách, teda alespoň jsem si myslel, že to je pět minut, jsem ve vzduchu ucítil vodu. Rozhodně jsem těm třem lidem, stále jsem si nedokázal vzpomenout komu ty hlasy patří, zkazit jejich žertík, protože nejspíš netušili, že z toho vyváznu rozhodně suchý. V duchu, a už plně při vědomí, jsem se soustředil na to, že chci zůstat suchý a nesmí na mě přistát ani kapka vody. Stihl jsem to jen tak tak, protože jsem cítil, jak do mé pomyslné obrany narazilo nějaké to množství vody. V žádném případě nebudu dávat najevo že jsem vzhůru a smál jsem se jenom sám pro sebe.

„Já jsem vám říkal, že to nebude fungovat." ozval se jeden z těch hlasů, ve kterém jsem poznal Newta.

Jak se sem vlastně dostaly? Vždyť neznají heslo.

„HAROLDE TOBIASI SNAPE!!" to mě ovšem zaskočilo na tolik, že jsem si nevšimnul, kdy se nade mnou objevila druhá bublina s vodou, která mě vzápětí zasáhla a já nestihl utvořit potřebnou obranu. Takže jsem vyskočil z postele hned jak na mě dopadla druhá várka vody.

„Jsem vzhůru, přísahám Merlinovy, že už jsem vzhůru." a rukama jsem si chytil hlavu, která mě bolela. Cítil jsem se jako kdybych tam měl jeden veliký střep.

Proč mě ale bolí hlava?

Najednou mě zasáhla vlna vzpomínek na bolest, která se odehrála včera. Cítil jsem jak začínám blednout. Voldemort byl naštvaný a nejspíš se mi snažil dostat do hlavy. Ale kdo byl ten co mě včera prosil ať ho pustím do své mysli?

„Harry jsi v pohodě?" zeptala se Mia, která se před malou chvíli snažila odlákat mojí pozornost výkřikem mého jména.

„Kde je táta?" zeptal jsem se jich. Rozmazaně jsem poznal třetí osobu. Jejich zrzavé hlavy jsou k nepřehlédnutí, a byl jsem si jistý že třetí člověk na kterého se dívám je Ron.

Odpověď jsem dostal záhy, když do pokoje vešla čtvrtá osoba v černém, která mířila přímo ke mně a něco mi podávala do ruky.

„Tohle vypij." znělo to jako rozkaz ale rozhodně jsem rozeznal, že je naštvaný. Tak nějak mi došlo, že to bude nejspíš tím, že nemá klid ani na Vánoční ráno a nejspíš je to proto, že si ho dovolili vzbudit dva drzý Nebelvíři a jeden drzý Mrzimor. Takže jsem tátu okamžitě poslechl a bez odmlouvání jsem do sebe hodil lektvar proti bolesti, který jsem poznal podle barvy.

„Myslím, že by jsi měl vymyslet, aby ten ten lektvar nechutnal jako když se pokoušíš vypít žabí sliz." a oklepal jsem se po hnusné chuti lektvaru.

„Vidím, že tě humor neopustil po tom co jsi si včera skoro vykřičel hlasivky. UŽ ZASE tě nešlo probudit." odpověděl mi kousavě táta.

„Hej, já jsem se chtěl vzbudit, ale nešlo to. Vol- Toma jsem sice ze svojí hlavy dostal ale bolesti pomocí nitrobrany nezabráním."

„Dostal jsi ho z hlavy?" no konečně se na jeho tváři objevilo něco jiného než vztek.

„Myslím, že bychom se mohli nasnídat. Nerad bych ten lektvar vyzvracel jenom proto, že jsem ho vypil na lačný žaludek."