Nejsem tím, za koho mě mají

Kapitola 21

Příští dva dny jsme se všichni z pátého a sedmého ročníku měli ocitnout ve velmi velkém stresu. Na některé z nás už dopadal. Třeba na Rona. Ztrácel svůj obvyklý apetit každým dnem až to bylo všem divné. V den zkoušek se ani nedostavil na snídani a trvalo mi skoro patnáct minut než jsem ho přemluvil, že by měl něco sníst. Od profesorky McGonagallové jsme každý dostali pergamen se jménem a časem ke každé zkoušce. K naší smůle jsme ani jeden neměli zkoušku ve stejný čas. Ron proto, že nesdílel tolik stejných hodin jako já, Mia, Newt, Nev a Draco, bohužel jsme ani jeden neměli stejný čas ani v jednou předmětu. Naše pověst Nových Pobertů se zřejmě rychle šířila a tak ani jeden z nás nepochyboval o tom, že v tom má prsty jeden z ředitelů naší koleje, nebo dokonce sám ředitel. Ale s tím jsme nemohli nic dělat. Došli jsme k názoru, že když budeme rozdělení, rozhodně podáme maximální výsledky a naše několika měsíční úsilí se vyplatí. Draco a Ron do sebe skutečně nedostali moc ze svojí snídaně, ale studenti a učitelé měli zakázáno komukoliv podat Uklidňující lektvar bez povolení a my jsme nechtěli riskovat, že nás kvůli tomu nepustí ke zkoušejícím. Sám jsem na sobě cítil jistou nervozitu ale ne takovou jako zbytek naší skupiny. Věděl jsem, že moje příprava byla víc než vynikající a byl jsem odhodlaný NKÚ splnit s co nejlepšími známkami.

Jako první jsem měl mít zkoušku z přeměňování a od táty jsem věděl, že kvůli bezpečnosti z napovídání bude přítomen jeden učitel, který vyučuje něco jiného, a jeden zřízenec z ministerstva, který bude klást otázky z konkrétního oboru, nebo dávat testy, a jeden Mistr daného předmětu, který bude dohlížet na praktickou část. Jedna zkouška měla trvat půl hodiny. Patnáct minut test a patnáct minut praxe. Mie seto rozhodně nelíbilo, protože chtěla předvést maximální výkon a ukázat co nejvíc. Ale nebylo se čemu divit. Nás a sedmáků bylo letos víc než obvykle, takže pokud ministerstvo nechtělo strávit jeden týden zkoušením studentů, rozhodli se zkrátit čas, místo toho aby nás spojili do skupinek, kde hrozilo napovídání si.

Pro některé to znamenalo, že u některých předmětů neprojdou, protože spoléhali víc na to, že jim někdo ze spolužáků pomůže.

Ron při pohledu na svůj pergamen zbledl a jeho jediná reakce byla: „No to si snad dělají srandu"

Nechápavě jsme sena něj podívali co vlastně myslí tou srandou.

„Moje první zkouška je z lektvarů."

„Rone, nemáš se čeho bát." já a Draco jsme byli jediní, kdo věděl o záměně učitelů, ale táta nám z nějakého důvodu neřekl, u jakého předmětu bude. Oba jsme tipovali obranu, ale stát se může cokoliv.

„Jak to? Vždyť tam bude tvůj táta."

Škodolibě jsem sena něj usmál a Draco ho poplácal po zádech. „Mysli si to dál, Weasley, a buď si jistý, že tu zkoušku nedáš." při tom prohlášení Ron zbledl ještě víc. Moc dobře věděl, co ho čeká doma když neprojde alespoň se třemi V. I paní Weasleyová umí pouštět hrůzu když chce. O tom jsem se sice přesvědčil už v druhém ročníku ale tentokrát to bylo mnohem zlověstnější, protože dostali Huláka i dvojčata. Nebelvírská společenská místnost se otřásla ten den v základech. Trojnásobný hlas paní Weasleyové opravdu naháněl hrůzu a to hlavně proto, že na každého hulákal něco jiného. Prváci z toho ještě dneska mají noční můry a musí se jim podávat Bezesný spánek. Taky jsme museli Ronově mámě poslat dopis, kde jsem jí žádali aby už neposílala tři Huláky najednou. No odpověď jsme ještě nedostali.

„Neboj se Rone, Jámám lektvary hned po tobě." Mia byla snad jediná, kdo ho povzbuzoval. I když už spolu nechodili, měli rozhodně zajímavé přátelství. Tak nějak pevnější. Mia sice pořád trávila svůj čas v knihovně, už teda ne tolik po tom co jsme si s ní promluvili, ale Ron byl schopný zasunout ho do všeho co se hýbe a vypadá jako člověk. Bylo mu úplně jedno, jestli je to kluk nebo holka. Svými zážitky se nezdráhal pochlubit a nikdy ho nenapadlo, že ho nikdo neposlouchá a nikoho to nezajímá.