Nejsem tím, za koho mě mají

Kapitola 28

Poté, co Brumbál opustil Bradavické pozemky, se strhla hotová mela. Denní věštec se objevil na prahu obran hradu a dožadovaly se vstupu. Nehodlal jsem pustit nikoho dovnitř, dokud nebyl vybrán nový ředitel. Reportéři zuřili, že nemohou dostat svoje sousto příběhu a ani jsem jim ho nehodlal dát. Jediná informace kterou dostanou je jméno nového ředitele. Ani o řádku víc. Moc dobře jsem si pamatoval co dokázala nesnesitelně zatracená Rita Holoubková a vlastně jsem přemýšlel, že bude jediná koho do hradu pustím. V ochranách hradu bylo umístěno i kouzlo na odhalení animágů i té nejmenší formy, takže jsem se nebál, že by se dostala do hradu. Měl jsem svoje vlastní plány a těch jsem se hodlal držet a žádná Rita holoubková a její forma animága mi v tom nehodlá zabránit.

Plánovali jsme Hazel, co bude dál. Řešili jsme všechny možnosti nového ředitele. Byla to naše povinnost. My jsme odvolali současného ředitele a my musíme zvolit nového. Oba jsme se shodli na tom, že táta to být nemůže. Nechtěli jsme ještě hledat nového vedoucího Zmijozelu a vlastně by s tím táta ani nesouhlasil. Napadla nás McGonagallová ale stejně jako v předchozí volbě by jsme museli hledat nového vedoucí, tentokrát Nebelvíru. Sinistrová nepřicházela v úvahu. Učitelské schopnosti sice má ale pochybuji že by zvládla funkci navíc. Další možnost která nás napadla byl Sírius, který by byl vedoucí Nebelvíru aby se McGonagallová mohla stát ředitelkou. Jenže jsme nemohli oživit někoho, kdo je prohlášen za mrtvého, i když žije. Byli jsme zoufalí a nevěděli jsme co máme dělat. Jakákoliv možnost znamenala najmout nového profesora na daný předmět aby se nový ředitel mohl plně věnovat svým povinnostem.

Řešení problému přišlo z nečekaného zdroje. McGonagallová nám nabídla prázdnou učebnu, která zajistila, že nikdo neposlouchal naše úvahy a nápady, takže je nikdo nemohl roznést po hradě jako nejnovější drb.

Pozdě večer když jsme už třetí den seděli s Hazel v prázdné učebně, se ozvalo zaklepání. Někdo z nás dvou otevřel kouzlem dveře a v nich se objevil muž, tak ve stejném věku jako náš otec, možná o pár let starší. Musel jsem hodně přemýšlet o koho se jedná, ale takhle pozdě večer jsem si nedokázal tu tvář zařadit. Někoho mi prostě připomínal. Ale koho?

„Můžeme vám nějak pomoct, pane?" moje pusa fungovala mnohem rychleji než můj mozek, takže jsem si ani neuvědomil, že jsem něco řekl. Konec konců je skoro půlnoc.

„Vlastně můžu pomoct já vám?" ani hlas toho muže jsem si nedokázal zařadit. Potřeboval jsem se pořádně vyspat. Potřeboval jsem spát hodně dlouho.

Všiml jsem si, že Hazel zvedla hlavu až teď a to jenom na základě promluvení toho cizince. Co mě překvapilo byl její úsměv na tváři. Nejspíš toho člověka znala. Ale nedokázal jsem to s jistotou říct.

„Rozhodl jsi se, že vylezeš ze svojí ulity?" tak o co tady sakra jde. Merline jak já nemám rád, když něco nevím. Ne. Nemám rád je špatné slovo. Nesnáším to.

„No jak vidíš. Slyšel jsem, že hledáte nového ředitele." nelíbila se mi tahle představa. Ten člověk se ještě ani nepředstavil a už si nárokuje ředitelské křeslo? No to snad ne?!

„A ty máš zájem o to, se jím stát, předpokládám." měl jsem chuť tu holku uškrtit. Možná že jí poprosím o další lekci sebeobrany, protože jsem cítil jak ve mně začíná narůstat vztek a frustrace říznuté s nedostatkem spánku. 48 hodin jsem nespal a je to na mě sakra znát.

„Spíš jsem, přemýšlel o pozici vedoucího Zmijozelu." fajn, konečně normální informace. Ten člověk byl nejspíš Zmijozel. Teda alespoň podle toho co říkal. Nevěděl jsem kdo to je, ale v tomhle jsem neměl důvod mu nevěřit. Zmijozel z něj rozhodně sálal.