ĸpop one ѕнoтѕ |yaoι|

Jikook

Šestnáctiletého chlapce čekal velký den. Měl to být jeho první den na střední škole v novém městě, do kterého se s jeho otcem o prázdninách přestěhovali.
Pro mladíka to nebyla až taková změna. Vlastně se stěhovali rok co rok. Hlavně kvůli chlapci, který byl obrovským magnetem na problémy.
I když to byl klidný a tichý chlapec, na každém rohu ho cosi potkalo.
Ať už to byla rvačka, rozzlobená stařenka, či dívka, na kterou zapomněl, když si domluvili své první rande.
Chlaprc byl trochu zvláštní. Odbíhal od jednoho tématu k druhému. Nedokázal se pořádně sousetředit na jednu věc a občas říkal hlouposti.
Jeho otci to však nevadilo, miloval svého jediného syna víc, než cokoliv na světě. Hlavně po tom, co mu umřela jeho žena a na Jimina zůstal sám.

"Jimine, prosím... Sněs tu snídani, ať můžeme jít. Už takhle jdeme pozdě." napomenul muž chlapce, který už nějakou dobu pozoroval věci, co se děly v jejich ulici.

"Holub!" vykřikl najednou a vrátil se zase ke své snídani, kterou do sebe za pár vteřin naházel.

Jeho otec na nějvykulil oči, jelikož nic z toho nechápal, ale nakonec se jen zasmál a vzal Jiminovi prázdný talíř.

Jimin se zvedl od stolu a šel se upravit do chodby, kde měl připravené věci do školy.
Když se na sebe podíval do zrcadla, na chvíli o sobě zapochyboval.
Stane se ve škole zase něco hrozného? Bude to tentokrát jednoduché?
Nemůže znovu zklamat svého tátu.

"Tak pojďme. Jdu odemknout auto. Ty se oblékni a přijď." muž poplácal svého syna po zádech a s klíčem od auta odešel z baráku.

Jimin si vzal bundu a svou tašku. Naposledy se zahleděl do zrcadla a všiml si malé nitky, která mu vykukovala z jeho košile. To Jimin nemohl dopustit.
Rychle si doběhl do kuchyně pro nůžky, aby mohl ustřihnout nitku, ale jeho pohled zůstal na suché kytce, která byla na okně.
Mladík se zamračil, napustil skleničku studené vody a pořádně ji zalil, aby byla zdravá.

"Jimine, kde jsi?" zavolal muž, což chlapce vyrušilo z jeho činnosti.

Odložil sklenici a rychle se běžel obout. Samozřejmě už dávno zapomněl na nějakou čouhající nitku u košile.
Zamknul dveře od baráku a běžel k autu, do kterého si nastoupil.
Připoutal se a rozhlížel se z okna.
Jeho otec nastartoval auto a pomalu se vydal na cestu do školy, kam bude chodit jeho syn.

"Už se těšíš?" zeptal se zvědavě muž a pohlédl na chlapce.

Chlapec mu to nadšeně odkýval.
Jeho srdce tlouklo jako splašené a zž se nemohl dočkat, až bude na nové škole a udělá si tam hodně kamarádů.

Cesta byla pro Jimina nekonečná, ale přece jen se dočkal a zastavili před velkou budovou.
Natěšeně si odepnul pás a vyskočil z auta.

"Díky tati. Tak odpoledne. Ahoj." jeho otec už chtěl něco říct, ale vůbec to nestihl.

Jen se zasmál tomu, jak Jimin vyběhl z auta jako neřízená střela a rozjel se do své práce.
Mladík si to kráčel do školy a rozhlížel se okolo sebe, aby si všechno prohlédl.
Před školou bylo hodně lidí, kteří si ho vůbec nevšímali. Studenti tu neměli zrovna ve zvyku zírat na nově příchozí lidi, což Jiminovi vyhovovalo.
Dostal se přes dav studentů ke dveřím, které otevřel a hned si šel najít svou třídu, do které bude chodit. Moc daleko nedošel, jelikož jeho třída byla v přízemí na úplném konci chodby. Byl ve třídě jako jeden z prvních, takže si mohl vybrat, kde se mu bude sedět nejlépe.
Pozdravil svých pár spolužáků, kterých si dál víc nevšímal a rozešel se do poslední lavice hned u okna, kde měl krásný výhled na park a hřiště, takže až se v hodině bude nudit, může se aspoň koukat ven na něco záživnějšího.