ĸpop one ѕнoтѕ |yaoι|

San | Wooyoung (Ateez)

Běžím temnou uličkou, kam světlo lamp už nedosáhne, uprostřed noci, pronásledován vyšším mužem staršího věku.
Do nosu mě po chvilce udeří pach krve smíchaný s potem některého ze zdejších lidí, kteří tu postávají, jako kdyby čekali na svou oběť.
Je tu znát tak hustá atmosféra, že by se dala i krájet. Snažím se nevšímat si toho, jak na mě najednou všichni okolo upřeli zrak. Jako by mě chtěli zabíjet pohledem nebo co.
Jediné, co mě uklidnilo byl fakt, že ten muž za mnou mi nic provést nemůže, když tu jsou lidé.
Vlastně jich tu je...sedm.
Dost mě to utěšuje, teda do doby, dokud nezahlédnu pohled jednoho z nich.
Prvního, čeho si všimnu, jsou jeho svétlé vlasy. Mají lehký nádech do stříbrna a mám takový pocit, že je možná i menší než já. Ne, že by mi to vadilo. To vůbec ne.

"Co tu chceš?" zavrčí vysoký muž s červenými vlasy a odpíchne se zády od zdi, o kterou byl celou dobu opřený.

Jeho hlas mi nahání husí kůži po celém těle. I tam, kde jsem si myslel, že to nejde.

"J-já jsem se ztratil. Někdo mě začal honit. N-nevím, kde jsem." do očí se mi nahrnou slzy, které se snažím okamžitě rozmrkat.

Nepotřebuju, aby teď někdo viděl mé slabé já.

"Jak se jmenuješ?" prohlásí najednou milý hlas.

Působí na mě přátelsky a jak zjišťuji o chvilku později, jeho majitelem je drobný blonďáček s lehce dívčími rysy.

"Wooyoung. Jsem Wooyoung." představím se jim tiše a když pohlédnu na vraždený pohled rudovláska, raději hned sklopím pohled k zemi.

"No Wooyoungu, tady už se ničeho bát nemusíš." uslyším tak krásný hlas, až se mi začnou z ničeho nic podlamovat kolena.

Už podle tónu si troufnu říct, že tenhle hlas musí patřit anděli, jinak už opravdu nevím, co se děje.
O chvilku později ho spatřím v celé své kráse.
Anděl...
O tom se nedá pochybovat. Je dokonalý. Má krásnou postavu, která z něj nedělá chlapce, ale dospělého muže, který vypadá na svůj věk.
Všimnu si i jeho ostře řezané čelisti, která je bez jediné chybičky. Jako by ji vytesal sám Michelangelo. Všimnu si každičkého detailu, ale jeho tvář je bez jediného poškození.
Existuje láska na první pohled?

Koukám na něj jak vyděšené kotě, ale zároveň se zasněným výrazem.
V jeho tmavých vlasech se najednou zaleskne pramínek blonďaté ofinky, kterou má malinko rozcuchanou, ale přesto perfektní.

"Půjdeš s námi. Doprovodíme tě do města, abychom měli jistotu, že se ti nic nestane, ano?" usměje se na mě mile blonďáček a přistoupí ke mě.

Najednou, jako kdyby všichni změkli a už mě nechtěli zabít. Jaká to milá změna.

"Mimochodem, já jsem Yeosang, těší mě.
Tohle jsou moji přátelé. HongJoong, Seonghwa, Yonho, Jongo, Mingi a...San." vyjmenuje mi postupně všechny okolo.

Takže San...
Krásné jméno.
Stejně tak jako jeho majitel.
Nemůžu z něj spustit oči.

Najednou se ale zadrhnu a v duchu si dám pořádnou facku na probrání.
'WooYoungu! Nejsi ani plnoletý! Vzpamatuj se!'
Uslyším svůj vnitřní hlas, jak se mě snaží vrátit do reality.

"Jsi v pořádku? Vypadáš, jako by ti ulítly včely." prohlásí se starostlivým výrazem muž menšího vzrůstu se stříbrnými vlasy, jak jsem si všiml už dříve.

Onen muž je HongJoong. Alespoň myslím, že se tak jmenuje.
Na to, jak se tvářil před chvilkou, tak nyní mi přijde, že má o mě trochu obavy.