ĸpop one ѕнoтѕ |yaoι|

Jihope

(Upozorňuji, že tohle není obyčejný one shot a podle mě to není nejvhodnější pro slabší povahy)

Seděl jsem v obýbáku a netrpělivě čekal na příchod svého přítele.
Vždy chodil přesně na čas, pokud něco nestíhal, vždy mi napsal zprávu nebo zavolal, cokoliv. Ale dnes nic. Už má snad dvě hodiny zpoždění.
Můj přítel pracoval ve zdejší nemocnici, jako plastický chirurg. Byl moc šikovný a proto také dostává takový plat, jaký dostává.

Žili jsme v poměrně velkém domě. Bylo tu hodně místností. Ale vzhledem k jeho práci si zabral jeden z pokojů, jako jeho pracovnu. Nikdy mě tam nepouštěl. Už od doby, co jsem se sem nastěhoval, se tam po večer vždy zavírá a chodí spát klidně až ve tři ráno, i přes to, že vstává hodně brzy.
Někdy tam klidně stráví i celou noc. Nevím, co tam dělá. Vždy, kdykoliv se ptám, vždy nehezky odsekl, abych se na to už neptal.

Čekal jsem dál. Vteřiny ubíhaly. Ze vteřin se pomalu stávaly minuty a z minut se stávaly hodiny.
Už se blížilo pomalu osm večer, když v tom se ozvalo rachocení klíčů a cvaknutí zámku.

Vyskočil jsem ihned na nohy a šel směrem ke dveřím.
Naskytl se mi pohled na Hoseoka, který se usmíval od ucha k uchu.
Vždy se usmíval. I když bylo nejhůř, pořád na tváři nesl ten svůj úsměv. Myslím, že snad ani v noci se netvářil jinak. Svým způsobem je to děsivé, ale je jen moc optimistický. Nedával jsem mu to za vinu.

Svlékl si svůj kabát a sundal si boty, které položil na své obvyklé místo.

"Ahoj Jiminie. Omlouvám se za svůj pozdní příchod, šéf mě hodně zdržel." přišel ke mě a líbl mě na tvář.

"Jindy aspoň dáš vědět." zamumlal jsem a lehce se na něj mračil.

"Promiň panenko." usmál se ještě víc, jestli to snad ještě vůbec šlo, a pohladil mě po tváři.

Povzdychl jsem si.

"Fajn. V kuchyni máš večeři. Ohřej si ji. Budu v obýváku." otočil jsem se k němu zády.

"Dobře. Pak ti musím něco ukázat. Budeš nadšený z mé práce." řekl s radostí v hlase.

"Copak? Zase se ti povedlo nějaký ženský nereálně zvětšit prsa? Či snad opravit nos?" uchechtl jsem se.

Ano, párkrát přišel domů i s tímhle a jako důkaz mi předložil fotografie. Sice to byla opravdu dobře odvedená práce, to ano, ale nechápu, proč si někdo nechá zvětšit prsa na nereálnou velikost. To už není hezké, nýbrž nechutné, nepohodlné a pro ženu to musí být později dost bolestivé.

"Ne panenko. Něco mnohem, mnohem lepšího." tajemně se usmál.

"Až se najím, tak ti to ukážu." vypískl nadšeně jak malé dítě a odskákal do kuchyně.

S mírným úsměvem jsem zamlel hlavou a šel si sednout. Jsem si jistý, že kdybych předem věděl, co mě čeká od mého přítele, tak neváhám ani chvilku a uteču.
Ale byl jsem přesvědčený, že mi určitě chce jen ukázat nějaký výtvor, který považoval za svůj masterpiece.
No také to tak bylo... Ale úplně jinak.

Četl jsem si knihu, ale mou činnost přerušil zvuk kroků vedoucí ke mě. Zvedl jsem pohled a odložil knihu na gauč. Koukal jsem na Hoseoka a on zase na mě.

"Takže?" naklonil jsem zvědavě hlavu na stranu.

Hobi se jen usmíval, až to bylo děsivé. Opravdu občas nevím, co si mám o jeho úsměvu myslet.
Podal mi jakési černé desky.

"Podívej se."

Jen jsem se na něj nedůvěřivě podíval a převzal si to.
Neměl jsem ani tušení, co tam je. Kdybych měl...desky po něm hodím a hned uteču z tohohle baráku a neohlížím se za sebou...