ĸpop one ѕнoтѕ |yaoι|

Mark | Jungwoo [NCT]

Umíte si představit, že by najednou neexistovala jména?
Že by každý místo jména měl své specifické číslo?
Ne?
A co teprve, kdyby jste měli už dopředu předurčeno, kdo bude váš budoucí partner?
Bez ohledu na to, kdo je jaké pohlaví.
Stále si to nedokážete představit?
Tak teď prosím dávejte pozor, protože tohle se opravdu v tomto světě děje.
Každý mladý člověk má na svém pravém zápěstí krátké číslo. Například něco jako A736 a druhý člověk, ke kterému patří, by měl mít stejné číslo, akorát s písmenem B.
A naznačuje dominantního člověka a B znázorňuje submisivního. Občas se stává, že oba mají stejná písmena a to občas bývá docela problém, i když se to na začátku nezdá.
Většinou lidé najdou svou polovičku, když dosáhnou 18ti let a až potom dostávají svá jména. Funguje to tak, že se číslo změní na jméno a to už jim zůstane do jejich smrti.
Většina lidí se za svá čísla nestydí, ale najde se tu pár výjimek, kterou je i mladý chlapec, který se nedávno přestěhoval do jiného města a má nastoupit do nové školy.
Styděl se za své číslo, jelikož jeho písmeno bylo B. A to pro chlapce většinou byla akorát ostuda. Proto mu dělalo problém najít svou druhou polovičku. Nechtěl vědět, s kým má být. Bál se. Bál se, že se stala nějaká chyba. Co když je jediný žijící člověk s tímhle číslem? Co potom? Zůstal by sám?
Za pár dnů má mít své osmnácté narozeniny a ještě nikoho nepotkal.
Možná ani nechtěl, jelikož z toho neměl dobrý pocit.

"Lee, měl bys jíst rychleji. Nechceš přijít hned první den pozdě." napomenula blonďáčka jeho mamka, se kterou žil.

Blonďáček pouze přikývl a začal jíst rychleji, aby udělal své matce radost.
Dojedl misku svých cereálií s mlékem, kterou poté odnesl do dřezu a napustil do ní vodu. Zvedl se ze židle a došel si pro svůj batoh. Rozloučil se s mamkou a odešel se obléct do chodby. Jelikož venku bylo už docela teplo, natáhl si na sebe jen sako od své školní uniformy a obul se do svých zářivě bílých tenisek.
Škola naštěstí byla docela blízko. Přibližně patnáct minut pěšky, takže chlapec ani nemusel nikam na autobus, což mu tak vyhovovalo. Rád chodil pěšky a nerad se mačkal v nacpaných autobusech.
Celou cestu přemýšlel o tom, jaké to asi bude a jestli se s ním někdo bude chtít bavit. Většinou to totiž bylo tak, že jakmile zjistili chlapcovo číslo, byl všem akorát pro smích a nikdo se s ním už nechtěl bavit.
Proto se pro tentokrát rozhodl, že nikomu své číslo neřekne.
Pomalu došel ke své nové škole, která už zvenku vypadala dobře. Byla barevná a tak trochu vypadala, jakoby ji postavili v Gotickém slohu, jelikož měla velká okna s lomeným obloukem, vysoké věžičky a dokonce byly zdobené typickými kraby.
Mladému chlapci se to opravdu líbilo. S úsměvem na tváři vešel do své školy a zamířil hned za svým třídním učitelem. Už na začátku prázdnin měl chlapec s ředitelem vše vyjednané a měl i učebnice u sebe doma, takže nemusel do ředitelny. Pomalu kráčel chodbou a snažil se ignorovat ty divné pohledy svých spolužáků, které akorát upozorňovaly na to, že je novým studentem.
Kabinet svého učitele našel na stejném patře, jako jejich třídu. Upravil si svou uniformu, odkašlal si a třikrát zaklepal svým kloubkem na dveře a vyčkával na vyzvání, které ale nepřicházelo.
Dokud ovšem neuslyšel šramot v zámku. Učitel se opravdu zamykal ve svém kabinetu? Zvláštní.
Při otevírání dveří se mu naskytl pohled na učitele, který vypadal, jakoby právě vstal z postele. Byl rozcuchaný, neupravený a celkově nevypadal nejlépe.
Najednou si všiml, že za učitelem byla mladá dívka, která si upravovala svou košili a dopínala si poslední knoflíček.
Chlapcovi došlo rychle, co se nejspíš v tomto kabinetě odehrávalo a znechuceně se zašklebil.

"Omlouvám se. Ty musíš být ten nový student, že? Ještě neznám tvé číslo. Bylo by od tebe hezké se pak třídě představit." prohlásil učitel a nechal odejít mladou dívku, která spěšně odešla z kabinetu.