MY GOLD KID

- 2. kapitola -

Je další den ráno a já hypnotizuju očima kus papíru, který leží na stolku jako včera. Stále si to čtu dokola. Píše se tam, že mám dceru. Netuším, co dělat. Nevím jestli mám na tu adresu jet. Nevím, jestli ji chci vidět. Jak říkám, netuším, co mám dělat. Rozhodnu se tedy zvednout z gauče. Převléknu se, hodím na sebe bundu, obuju bundu, vezmu klíče od auta a jdu dolů. Moje rozhodnutí je celkem rychlé, proto teď sedím v autě a jedu na adresu, která byla v dopise. Pokud si to pamatuju dobře, tak je to část Pardubic, kde se nachází ubytovna. Zaparkuju a vysednu z auta. Nádech, výdech a můj prst zmáčkne tlačítko zvonku. Otevře mi starší paní.

,,Dobrý den." Pozdravím ji.

,,Ahoj, Dominiku. Pojď dál." My se známe?

,,Nevím, jestli si mě pamatuješ. Jsem máma Katky." Jasně, Katka. Její brácha se mnou chodil do školy, pak jsem byli na jeho oslavě a prostě se stalo.

,,No, teď kvůli čemu jsem ti psala. Prosím, posaď se. Katce se narodila dcera. Vím, že nechápeš, proč tady není. Potom, co malou porodila, tak si našla přítele. Jenže ten měl dluhy, kam se podíval. Proto jim byla odebrána." Podívala se na fotku Katky, která byla položená na komodě.

,,A co je s ní teď?"

,,Co jsem slyšela, tak to s ní jde z kopce. Dluhy jsou prý větší a větší. Slyšela jsem i něco o drogách." Není to pro ni lehké o tom mluvit.

,,Babi, mám hlad a nemůžu najít méďu." Ozve se zpoza rohu, kde se objeví malá holčička s dlouhými vlasy v culíku. Kdybych řekl, že není moje, tak bych lhal. Její oči připomínaly, až moc ty moje.

,,Tady je, zlatíčko." Podá jí plyšového medvídka, který byl na vedlejší židli.

,,Babi, kdo to je?" Podívá se na mě.

,,To je tvůj tatínek." Odpoví ji.

,,Ale můj táta je s mámou."

,,Niky, Pavel není tvůj skutečný táta. Je to jen maminčin přítel, už jsem ti to vysvětlovala." Holčička mě jen pozoruje.

,,Takže ty jsi můj opravdový táta?" Zeptá se a já jen přikývnu.

,,Beruško, jdi si hrát." Tímto dá náznak, že si chce se mnou promluvit a ona odejde.

,,Už se o ni nedokážu starat. Nejsem nejmladší a chceme mít s manželem svůj klid." Ztěžka se na mě usmála. Tu malou bych si asi vzal, jen nevím, jestli budu dobrý táta.

,,Nechceš si ji vzít k sobě?" V jejích očích se zrcadlila nejistota. V mých byl určitě vidět strach, ale nakonec kývnu.

,,Nikolko!" Holčička přiběhne a Katčina máma si ji vezme na klín.

,,Pojedeš s Dominikem, ano?" Na malé bylo poznat, že se celkem lekla.

,,Babi, ale já nechci. Chci být s tebou." Natiskne se k ní víc, než byla před tím.

,,Niky, já se o tebe nemůžu starat, jsem moc stará a Dominik je tvůj táta. Můžete sem jezdit a budeme se vídat. Prosím, jdi si sbalit." Neochotně tedy odešla. Za chvíli se vrátila s batůžkem a kufrem, který byl větší než ona. Pomůžu ji vzít věci, rozloučíme se a nasedneme do auta.

,,A kolik, že ti je?"

,,Šest." Odpoví stydlivě a dál se dívá z okínka. Tu stydlivost má po Katce, pamatuju si, jak se se mnou bála kdysi bavit. Za pár minut zastavujeme u paneláku. Niky vystoupí a já z kufru auta vezmu věci. Pravděpodobně bude spát v Jakubovém bývalém pokoji.

,,Tak jo, tady teď budeš bydlet." Už jsem zmiňoval, že nevím, jak s ní mluvit?

,,A tam bude tvůj pokoj." Jen kývne a tišše se rozejde do místnosti. Když se rozhlédnu po pokoji, tak vidím, že by se měl předělat. Společně vybalíme věci a ona během toho nevydá ani hlásku. Přece jen to možná byla chyba, si ji vzít.

,,Dáš si něco k jídlu?" Zeptám se po dobalení, Niky kývne a jdeme tedy do kuchyně, kde se rozhodnu na večeři udělat toasty.

~

Omlouvám se, jestli se tak šestileté dítě nechová, ale už je to delší doba, kdy jsem byla v tomto věku. :D