MY GOLD KID

- 18. kapitola -

Dnes už odjíždíme a já si přivstala, abych stihla zabalit tašku. Celkem jsem si to užila, ale těším se domů. Na svého kocoura, na svoji postel, na naši partu a hlavně na Patrika.

,,Už jsi sbalená?" Přijde táta do pokoje.

,,Skoro. Ještě támhle ty kalhoty." Ukážu na pár kusů svého oblečení, které je na posteli.

,,V deset musíme už odjet. Máme ještě nějakou práci ve studiu." Zavře dveře a v pokoji mě nechá samotnou.

Věci rychle dobalím a jdu dolů se rozloučit s Izou, která tady ale není. Podívám se ven z okna, ale mercedes strejdy Jakuba tady pořád je.

,,Počkám tady na Jakuba a pak taky pojedu domů." Uslyším z chodby strejdu Toma.

,,Jasně. Nikol!" Křikne táta.

,,Tady jsem." Přijdu ze společenské místnosti.

,,Fajn, už pojedeme. Počkám tě v autě." Kývne a odejde. Rychle se obuju a jdu taky. Cestou mám sluchátka v uších a nevnímám svět.

Zastavíme u babiččiného domu, abychom si vyzvedli tu naši kouli tuku. Já čekám v autě a mezitím pozoruju, jak babička dává přednášku tátovi o tom, že se o Morrise neumíme starat.

,,Jo jasně, čau." Řekne naštvaně táta a jde zpátky do auta. Pak už jedeme konečně domů. Oba si z kufru vezmeme svoje věci a jdeme konečně dovnitř.

Tašku hodím vedle postele a lehnu si na ní. Přijde za mnou Morris, kterého táta pustil z přepravky. Na mobilu mi cinkne zpráva a já se podívám, kdo mě otravuje.

Patrik:
Čau, dnes jdeme ven. Nechceš jít s Izou?

Me:
Jo, už pro ni jdu.

Rychle se převleču, vezmu pár věcí a jdu ke dveřím.

,,Kam jdeš?" Křikne táta. Nejspíš z kuchyně.

,,Ven."

,,Tak si to užij a ne, že tě dovezou švestky."

,,Jasně." Křiknu zpátky a už sbíhám schody dolů. Dám si jako vždy sluchátka, protože mě čeká dlouhá cesta k Ize. Brzy ale dorazím a jako vždy jsem líná použít zvonek.

,,Izo!" Zakřičím.

,,Izo!" Zakřičím ještě jednou.

,,Jo už jdu." Ozve se odněkud z útrob domu.

,,Co ti to tak trvá?" Zeptám se jí.

,,Sorry, táta má náladu úplně na hovno a musela jsem udělat něco doma." Vysvětlí mi.

Sraz máme u takové spadlé zídky na kraji města. Už z dálky vidím Patrika, jak si povídá s klukama. Rozeběhnu se a skočím mu na záda. Má co dělat, aby to ustál.

,,Ahoj." Podívám se na něj.

,,Čau." Řekne mi.

,,Ahoj, kluci." Pozdravím i zbytek.

Patrik se rozejde vpřed.

,,Kam jdeš?" Zeptám se ho.

,,Mezitím, co vy jste byli se svými úžasnými tatínky na horách, tak my jsme našli nový spot."

,,Je to tady kousek. Taková spadlá budova, ale dá se dostat dovnitř. Je to velká hala." Dodá Viktor.

Rozhlédnu se okolo sebe a spatřím Izu a Dana, jak se drží za ruce.

,,Ale poďte." Křikne Marian na ty dva vzadu.

,,Nejsem těžká?" Zeptám se Patrika.

,,Jak pírko." Odpoví.

Brzy dorazíme k místu určení a já z jeho zad slezu dolů. Jdeme dovnitř a Viktor měl pravdu. Je to obrovská hala v které nic není. Teda kromě jedné lavičky.

,,To někde ukradl Marian." Řekne Patrik a Iza se okamžitě začne smát.

,,Chtělo by to i druhou. Všichni se tam nevejdeme." Konstatuju při prohledu na Viktora, který se na ní už rozvaluje.

,,Pojď, mám lepší místo." Pošeptá mi Patrik a táhne mě někam pryč.

,,Áááá." Uslyším, jak Iza ječí.

,,Je v pohodě. Lez!" Rozkáže. Lezeme společně po žebříku. Nejspíš na střechu budovy. Moje intuice je správná. Jde odsud vidět na kus Pardubic.

,,Pěkný výhled, že?" Obejme mě zezadu.

,,Jo, je fajn, ale ta výška." Nelíbí se mi, že tady není zábradlí nebo cokoliv, co by mi dodávalo pocit bezpečí.

,,Promiň, zapomněl jsem."

,,V pohodě." Přejedu svou dlaní po hřbetu jeho ruky.

,,Jak to vlastně mezi námi je?" Je čas na to, se ho zeptat.

,,Upřímně? Nevím. Já bych tomu dal osobně ještě čas." Jsem ticho. Nějak jsem doufala v jinou odpověď.

,,Něco jsem řekl špatně?" Nakloní se, aby mi viděl do očí.

,,Ne." Falešně se usměju.

,,Co kdybychom šli ke mně? Mohla bys přespat."

,,Táta tak nějak doufá, že se ještě dnes vrátím." Odpovím mu.

,,Mu zavolej, ne?" Jen kývnu, vytáhnu z kapsy mobil a vytočím tátovo číslo. Chvíli to vyzvání, ale pak to vezme.

,,Jestli jsi něco provedla, tak nemám čas ani náladu řešit tvoje problémy." Vyhrkne na mě hned, co to zvedne, protože většinou volám, když něco podělám.

,,Ve skutečnosti jsem chtěla říct, že bych přespala u Patrika." Je dlouhé ticho.

,,Myslíš toho blonďatého kluka, co k nám chodí?" Zeptá se a já na sucho polknu.

,,No jo."

,,Dnes už se vrátit domů nestihnu a vrátím se až ráno nebo po obědě, takže pokud chcete, tak je volný byt." Chvíli přemýšlím jestli jsem slyšela správně.

,,Ale to neznamená, že ze mě bude děda." Dodá a mě je jasné, co má na mysli.

,,Fakt vtipné. Tak díky, čau." Típnu hovor.

,,Prý můžeme jít k nám." Oznámím mu.

,,Mě je to vlastně jedno." Mykne rameny. Slezeme po žebříku dolů a vyjdeme nějakým ze zadních vchodů. Na ostatní se prostě vykašleme.

~
Jsem se nějak rozjela s těma délkama kapitol. Uvidíme, jak dlouho mi to výdrží. Další díl je tady a my společně můžeme slavit skoro 4k! Děkuju moc! <3