MY GOLD KID

- 25. kapitola -

,,Byla jsi úžasná" Políbí mě na čelo a lehne si vedle mě.

,,Měli bychom vstát, abychom přišli včas do školy."

,,A není to jedno? Stejně ti zbývají poslední tři dny." S nezájmem sleduje obrazovku svého mobilu.

,,Nechceš se mi občas věnovat?" Sednu si a svůj pohled směřuju na něj.

,,Věnovat?"

,,No, že bys nemusel hned kontrolovat svůj mobil."

,,Hm." Zvednu se, protože toto opravdu cenu nemá. Posbírám své oblečení, vezmu batoh a obuju se. Venku je dost chladno, takže ukradnu Patrikovi z věšáku mikinu a opustím dům.

Procházím se neobvykle studenými ulicemi Pardubic. Dám si ruce do kapes a objevím v nich krabku cigaret. Nečekaně.

Zapalovač nosím stále u sebe, takže i když už nekouřím, tak si zapálím.

Patrik:
Niky, promiň :(
Kde jsi?
Můžeš mi odpovědět?
Niky
Nikol
Nikolo
Víš co? Naser si

Jak jinak. Mobil dám zpátky do kapsy.

Tátovi jsem řekla, že přespím u Patrika a ráno půjdeme spolu do školy. Nevyšlo to - nevadí.

Jdu na naše oblíbené místo. Je divné o tom mluvit v množném čísle, protože se parta začíná rozpadat. Iza tráví čas převážně už jen s Danem, který ji utěšuje, protože její babička je v nemocnici. Od té bitky ve škole se Patrik nebaví ani s Viktorem a bylo by ještě hloupější, kdyby s Marianem ano.

V podstatě jsme skončili na tři tábory. Možná vlastně čtyři.

Netuším, co vlastně s Patrikem jsem. Nechodíme spolu, jen se chováme jakoby ano. Uvědomuju si, že mě to jednou může zničit, ale za ty hezké chvíle to stojí.

Cigaretu típnu vedle svých bot. Vstanu a jdu se někam najíst. Mezitím, co si vychutnávám svůj kebab, vytáhnu mobil z kapsy. Několik zmeškaných hovorů a nepřečtených zpráv.

Patrik:
Ne, promiň
Niky vrať se
Kde jsi?
Proč nejsi ve škole?
Nikolo

Neodpovím. Je mi to jedno.

Po obědě jdu směrem ke škole. Táta mě prý bude vyzvedávat a kdybych tam nebyla, tak by si myslel, že mu lžu. To taky dělám, ale co oči nevidí, to srdce nebolí.

Stoupnu si před vchod do školy a čekám, až přijede černý mercedes. Nasednu do něj.

,,Ahoj." Pozdraví mě táta.

,,Ahoj." Oplatím mu pozdrav.

,,Jak dneska bylo?" Jo, dobrý. Celé dopoledne jsem byla ve městě a školu jsem navštívila až teď.

,,Jo, asi dobrý."

,,No, je jasné, že jsou takové otázky hloupé." Pousměje se.

,,Nechceš třeba někam na jídlo?"

,,Ne, dobré." Zákoutím záporně hlavou.

,,Jak se má Iza? Chodí do školy?" Je mi jasné, že snaží jen, aby nebylo v autě ticho.

,,Nevím, moc se nebavíme." Protože je to jen a jen Dan.

,,Chtěl bych ti dnes večer někoho představit" Usměje se na mě do zpětného zrcátka.

-

Z táty jsem nedostala o koho by se mohlo jednat. Vždycky se jen hloupě usmíval.

,,Ahoj, zlato." Pozdraví osobu, která stojí ve dveřích. Jde o celkem vysokou blondýnu s modrýma očima. Je opravdu nádherná. Tipuju, že bude mít podobný věk jako táta.

,,Promiň za to spoždění, ale Matyášovi to strašně dlouho trvalo." Za ženou stojí hodně vysoký brunet, když si podá s tátou ruku, nejde vidět moc velký výškový rozdíl.

,,Ahoj." Pozdraví i mě.

,,Ahoj." Pozdrav mu opětuju.

,,Niky, tohle je moje přítelkyně Bára." Zřejmě mi toho hodně uteklo.

,,Niky, Matyáš. Matyáši, Niky." Ukáže na nás.

,,Nejsem moc dobrý kuchař, takže beru Báru na večeři a vy třeba můžete někam do města." Ani náhodou, tati.

,,Jo, to asi nějak půjde." Falešně se usměju.

~
Jelikož Tacobell už nepíše, tak Iza v této knize už moc nebude, ale zase ji úplně nevyřadím.

No, a protože Izu budeme dost postrádat, tak přidáme novou postavu. Doufám, že se vám Matyáš bude líbit.