Jak jsem tě poznala

nemocnice oba pohledy

Pohled t/j

Doktor nám řekl ať se posadíme. My tak tedy udělali. "Tak co vás trápí?" Zeptal se. Já se jen usmála a odpověděla. "Uklouzla jsem." Pan doktor se usmál, není to poprvé co za ním dnes někdo přišel kvůli tomu, že uklouznul. 

"Tak se na to podíváme." Natáhla jsem nohu, aby se na ní mohl podívat. Tom mně celou dobu držel za ruku, jak malé dítě, ale nestěžuji si, jsem ráda. Doktor mne poslal na rentgen. Jakmile jsme měli výsledky, jsme se vrátili do ordinace. 

"No tak to máme zlomené. Na sádru to nevidím ortéza bude stačit." Tom si nahlas oddechl. Všimla jsem si toho podívala se na něj, a všimla si, že na mně zírá. 

Sestřička nám dala papír kam si pro tu ortézu zajít a k tomu ještě berle. Rozloučili a poděkovali jsme doktorovi, a vyšli z ordinace. Tom šel těsně za mnou, kdybych padala, aby mně chytil. 

"Bože už se těším domů. Byla jsem venku jen chvíli a už chci domů." Zasmála jsem se. Tom se jen pousmál. "Odvezu tě." "Ale to nemu-" Nenechal mně dokončit ani větu. "Ale jo odvezu. Stejně nemám co dělat. Ale zajedeme ještě do hotelu, jestli nevadí." "No tak dobře no, ne nevadí." 

Po nějaké době jsme došli do obchodu s ortézami. Tom, i přes moje překecávání ji zaplatil. Potom jsme už jen došli na parkoviště, kde zaparkoval Tomův kamarád. Tom chtěl jet do hotelu, aby jsme vyzvedli Willow.  Tom tedy odešel a o pár minut později se vrátil i s Willow. 

Nastoupili do auta a jeli jsme. Nevím, ale kam. Tady ta cesta ke mně domů nevede. Zastavili jsme u baráku. "Chceš pomoct ven?" "Tady, ale nebydlím." "Znovu se ptám chceš pomoct ven?" Napřáhl ruku, a já se ji chytila. 

Pohled Toma

S t/j jsme se posadili. T/j pozorně poslouchala, já se snažil taky, ale nešlo to. Nemohl jsem na ní přestat koukat. Měl jsem o ní strach, ale i tak jsem se nemohl nabažit tou její krásou. Po nějaké době poslali t/j na rentgen. Tak jsem ji samozřejmě pomohl do kulhat s berlemi až tam. 

Čekám mezi tím v čekárně, fanoušci jsou samozřejmě na každém rohu, a paparaci tak též. Dveře od rentgenové místnosti  se otevřeli. Mezi nimi stojí t/j s berlemi a blíží se ke mně. Zvedl jsem se a pomohl ji posadit.

Po nějaké době jsme šly zpět do ordinace. Nemohl jsem z t/j opět zpustit oči. Jak poslouchá, jak se soustředí, jak se snaží všechen ten stres schovat za úsměv. Vše jsem pozoroval. V tu chvíli mně napadla jedna věc. Po dobu co bude chodit s berlemi bude u mně. 

Snad neodmítne. Willow nebude sama a určitě t/j bude líp u mně. Nebo tedy alespoň v to doufám. 

Doktor nás poslal pro ortézu. Pomohl jsem t/j zvednout se,  a po cestě jsem šel pořád za ní, kdyby padala abych ji chytil. 

"Bože už se těším domů. Byla jsem venku jen chvíli a už chci domů." Zasmála se, a uklidnil jsem se. rád jsem slyšel její smích. "Odvezu tě." "Ale to nemu-" Skočil jsem ji do řeči a dokončil to co jsem chtěl, udělat už skoro od začátku. "Ale jo odvezu. Stejně nemám co dělat. Ale zajedeme ještě do hotelu, jestli nevadí." "No tak dobře no, ne nevadí." Jsem rád, že souhlasila. Už skoro od začátku ji chci vzít ke mně domů.  

Mojí pomoc ani nepotřebovala. Vypadá to, jako by se jí to někdy už stalo. 

Došli jsme pro ortézu, a vyrazili jsme na parkoviště do auta. Cestou jsme se stavili v hotelu.

Na recepci mně všichni mile přivítali. Já, ale spěchám takže na žádné vybavování nemám čas. Zavítal jsem rovnou do svého apartmá pro Willow, kterou jsem přivázal na vodítko a vyvedl ven. 

Došly jsme společně do auta. Můj kamarád věděl o mém plánu, že chci vzít t/j k sobě domů. T/j velmi znejistila, když si všimnula, že nejedeme k ní domů. 

Vypadá to trochu jako bych jí chtěl ukrást. A ona je to teoreticky pravda, chci ji mít jen pro sebe. Ten její smích, úsměv prostě vše. Vím pořád se opakuji, ale je to pravda. 

Zastavili jsme před mým domem. Vylezl jsem ven z auta. "Chceš pomoct ven?" Optal jsem se. "Tady, ale nebydlím." Z jejího hlasu šel slyšet strach. To se mi, ale moc nezamlouvá, rád ji vidím usmívat. 

"Znovu se ptám chceš pomoct?" Napřáhl jsem ruku aby se t/j chytila.