Jak jsem tě poznala

doma oba pohledy

Pohled T/j

Tom čeká na moji odpověď. Stále nevím kde jsem. Něco mi, ale říká, že se nemám čeho bát.

"Ano, děkuju" odpověděla jsem

Tom se usmál a začal mi pomahat ven z auta.

"Vítej doma" Řekl Tom.

"Počkej, ale tady nebydlím." Bylo mi už celkem jasné kam Tom tímhle míří.

"Někdo se o tebe musí přeci postarat. Pokud ti tedy nevadí že tu budeš na pár hodin každý den sama. Dojedeme ti pro věci. Je to, ale jen na tobě."

Měla jsem pravdu chce abych u něj zůstala. Ale přeci jen, skoro se neznámé je to můj oblíbený herec, to nejde. Co by na to řekla Alli? Nad tím radši nechci ani pomyslet.

"Tome já nevím. Ani nevíš jak si tvé ochoty vážím, ale nevím co by na to řekla Alli, a co už vůbec práce, nemám tu počítač." "Pro ten dojedeme...t/j prosím." Chytil mně za ruce a podíval se mi do očí. Já se, ale očnímu kontaktu vyhla a koukala do země.

"No tak dobře...ale dojedeme pro věci ať můžu pracovat alespoň z domova."

"Ano madam." Řekl s velikým úsměvem.

"Hele nejsem ještě tak stará, aby jsi mi říkal madam." Začali jsme se smát.

"Co všechno budeš potřebovat? Provedu tě po baráku a dojedu ti pro ty věci?" "To nemůžu jet s tebou?" "Ne ty musíš odpočívat. Konec konců Alli mi může pomoct."

Dovedl mně dovnitř provedl mně, a nechal na gauči se zapnutou televizí.

Zhruba za půl hodiny se vrátil s dvoumi obrovskými taškami.

"Ahoj, děkuju ti moc." "Ahoj...hele po cestě mi došlo. Jak moc ti bude vadit když budeme v jedné posteli. Jestli ti to vadí budu na gauči." Řekl nervózně.

"Jako kamarádi oba v posteli platí?" Tom se usmál. "Platí."

Do večera jsme toho stihli celkem dost. Navečeřet se. Udělat ten rozhovor, který jsem dokonce poslala i šéfovi. Skouknout Harryho Pottera. Což mi udělalo ohromnou radost.

Teď je zhruba 9 hodin oba s Tomem jsme dost unavení, a rozhodlí, že si už půjdeme lehnout.

To je, ale část které jsem se obávala nejvíc...

Co když se to zvrte a ze spaní Toma kopnu? Co když udělám něco špatně a on pozná, že ho mám ráda? Tolik se toho může teď stát.

Do čeho jsem se to zase namočila...

Pohled Toma

T/j váha. Už jsem si i myslel, že odmítne, ale na poslední chvíli řekla "ano děkuju" A já ji s radostí pomohl ven.

"Vítej doma."

"Počkej tady, ale nebydlím."

"Někdo se o tebe přeci musí postarat. Pokud ti tedy nevadí že tu budeš každý den na pár hodin sama. Dojedeme ti pro věci. Je to,ale jen na tobě"

Prosím ať souhlasí.

"Tome já nevím. Ani nevíš jak si tvé ochoty vážím, ale nevím co by na to řekla Alli, a co už vůbec práce, nemá tu počítáč."

"Pro ten dojedeme...t/j prosím." Chytil jsem ji za ruce a podíval se ji hluboce do očí. Je, ale nervózní. 

"No tak dobře... ale dojedeme pro věci ať můžu pracovat alespoň z domova."

To jsem teda zase měl nápad, je určitě naštvaná...

"Ano madam" Řekl jsem s největším úsměvem to jen šlo.

"Hele nejsem ještě tak stará, aby jsi mi říkal madam."
Usmála se a mně to rozesmálo. Hned jak jsem se začal smát, začala taky.

"Co všechno budeš potřebovat? Provedu tě po baráku a dojedu ti pro ty věci."
"To nemůžu jet s tebou?" "T/j ty musíš odpočívat. Konec konců Alli mi může pomoct." A usmál jsem se, ale t/j se tak moc netvářila.

Provedl jsem ji po domě a nechal ji dole na gauči v obývacím pokoji se zaplou televizí, aby se nenudila.

Ještě než jsem odešel jsem se na ní zadíval. Koukal jsem na její vlasy, na její oči a ani o tom neví.

Odešel jsem...a jel k t/j domů. Alli mi vřele otevřela a pomohla sbalit věci pro t/j. Vysvětlil jsem ji celou situaci. Že si z/j zlomila nohu a zůstane u mě, abych se o ní postaral.

Byla ráda...což jsem se divil. Ale i tak jsem rád za její pomoc. Nechci nechat t/j moc dlouho.

Jsem před vchodovými dveřmi s dvoumi obrovskými taškami do kterých by se nic nevešlo, i kdyby chtělo.

Vešel jsem do vnitř, a okamžitě upoutal pozornost t/j.

"Ahoj, děkuju ti moc." "Za nic...hele po cestě mi došlo. Jak moc ti bude vadit když budeme spát v jedné posteli. Jestli ti to vadí budu spát na gauči." Řekl jsem dost nervózně, protože mi to před tím nedošlo.

Když řekne ano...co když udělám nějakou pitomost? Co když ji probudím? Co když neusne? Co když ji moje postel bude připadat nepohodlná?

"Jako kamarádi, oba v posteli, platí?" A je to tu, nevím jestli mám radost a nebo strach. Celý jsem to ale zakryl úsměvem. A jednoduchou odpovědí. "Platí."

Za večer jsme toho stihli ještě celkem dost.

Najedli jsme se, stihli udělat ten rozhovor a t/j ho dokonce stihla poslat svému šéfovi. A dokonce jsme se koukali na Harryho Pottera. T/j to udělalo radost, a úsměv na tváři.

Mám rád když se usmívá.

Teď je zhruba okolo deváté hodiny. Oba jsme dosti unavení, a rozhodlí že si půjdeme konečně lehnout.

A je to tu. Je tu ta část které jsem se bál nejvíc.

Co jsem to zase vymyslel?

No jo Tome jsi génius.

Do čeho jsem se to zase namočil...