krev není vše | hp ✔

Skvělé ignorovácí schopnosti

„Malfoyová, sakra!” zařval na mě Black přes celou chodbu, že se všichni studenti na nás otočili. Šla jsem sama z formulí, většinou chodím totiž sama.

Samozřejmě jsem ho ignorovala, dělám to celý týden a na jeho mluvení prostě nereaguju.

Čím víc se ke mě přibližoval, ale to už jsem vklouzla do učebny lektvarů, kde už bylo několik studentů.

Sedla jsem si na obvyklé místo a židli vedle sebe, jsem držela Lily. Cissy na těhlech hodinách sedí s Andromedou a Bella s někým ze Zmijozelu.

Hodina naštěstí za chvíli začínala, proto jsem nemusela čelit Blackovým skvělým poznámkám.

Do místnosti vstoupil profesor lektvarů, čekala jsem, že budeme celou hodinu dělat nějaký lektvar, ale při mé smůle se to bohužel zrovna dneska změnilo.

„Budete pracovat ve dvojicích, připravíte mi lektvar na straně osmdesát šest. A teď dvojice, slečna Evansová a Pan Potter. Slečna Malfoyová a pan Black” dál už mě to ani nezajímalo a učitele lektvarů jsem proklýnala, co nejvíc jsem mohla.

Evansová a Potter, Malfoyová a Black... dvě nejčastější dvojice, to ty učitelé to dělají naschvál?

Lily si neochotně odsedla a šla za Potterem, Black si to ke mě se zářivým úsměvem mířil. Lucius a Cissy se na mě úchylné šklebili, to jsem si mohla myslet...

„Nazdárek, Malfoyová, tak teď už se mě nezbavíš” zazubil se, podívala jsem se na něj, ale stále ho ignorovala.

„To mě budeš ignorovat do konce života?” zeptal se, já se na něj podívala a pouze přikývla. Prakticky jsem ho vlastně neignorovala, ale nemluvila s ním. Když se totiž někdo z rodiny Malfoyů naštve, tak dokáže být naštvaný pěkně dlouho.

„Fajn, jak chceš” řekl podrážděně a začal se věnovat v přípravě lektvaru, celkem mu to šlo a i jsme spolupracovali.

Nakonec jsme dostali oba dva pochvalu a hodina utekla celkem rychle, poté už nebyli žádné hodiny a nebezpečí v podobě Siriuse Blacka nehrozilo.

Zašla jsem si ještě do knihovny se něco naučit, na začátku roku jsem si slíbila, že se každý den budu alespoň chvíli učit, abych byla naučená na OVCE.

V knihovně byl samozřejmě i Remus, jako skoro každý den. Zřejmě měl stejnou taktiku jako já.

Jenom jsme se pozdravili a oba se pokusili o učení, asi hodinu jsem se učila a pak se rozhodla jít spát.

„Počkej, půjdu taky” zastavil mě Remus, když viděl, že odcházím.

„Musím říct, že máš skvělé ignorovací schopnosti” podotkl, když jsme procházeli chodbou.

„Jo, to asi jo. Naštval mě a myslím, že s Malfoyovými není radost si zahrávat” dal mi za pravdu.

„Určitě to tak ale nemyslel, zkus s ním někdy promluvit a třeba to dopadne dobře” mrkl na mě a následně zmizel na schodišti, ke své koleji. Zatímco já, jsem se vydala do sklepení, kde byla naše kolej.

Mezitím jsem i přemýšlela nad tím, co řekl Remus.

Měla bych si s ním promluvit?