krev není vše | hp ✔

Květnový slunečný den

Byl tu další krásný den, byl tu konec Května a já si užívala to krásné teplo, které bylo venku.

Po školních pozemních jsem procházela s Lily a jejím přítelem Jamesem, Remusem a Peterem. Samozřejmě, že Remus nikoho neměl, i když o něj holky projevovali zájem. Petera zajímalo pouze jídlo, takže o něm nemluvě.

„Kde je vůbec Sirius?" zeptala jsem se jenom tak, protože mě to zajímalo a bez něj tu bylo až moc velké ticho.

„Myslím že-" Lily to nestihla říct, protože se ten dlouhovlasý idiot řítil přímo k nám.

„Počkejte na mě!" řval na nás celou dobu, i přesto že jsme jenom stáli na místě a sledovali ho.

„Co asi děláme!" zařval na něj nazpět Remus.

„Beatrice, lásko má, můžeme si promluvit?" oslovil mě, a při jeho oslovení jsem se trochu otřásla. Po všech jsem se nejistě podívala a poté přikývla.

Dovedl nás někam, kde nebyl vůbec nikdo a já čekala, co z něj vypadne.

„Beo, chtěl bych se ti přiznat, že už dlouho se mi strašně líbíš, vím, že jsem se choval jako idiot, ale to už je doufám pryč. Nechtěla by jsi se mnou chodit?" udělal zase psí kukuč, ale i kdyby tam nebyl, odpověď by byla stejná.

„Ano, moc ráda" usmála jsem se, on se zasmál, že jsem se divila, že mu nepraskly tváře. Vzal mě do náruče a zatočil se mnou, hned potom mě políbil.

Explodovalo ve mě stádo motýlů a byla jsem nejšťastnější člověk v Bradavicích a vlastně i na celé planetě.

„Miluju tě, Beatrice" řekl mi, když se odtáhl a dal naše čela k sobě.

„Já tebe, Tichošlápku" usmála jsem se a padla mu ihned do objetí.

Toho kluka jsem milovala, i přes všechny ty věci co mi udělal, jsem ho nikdy nepřestala milovat.