Loving enemies

17.

,,Jsem mrtvá?"zeptala jsem se do prázdna a přede mnou se objevila postava. Nejdřív byla v mlze a daleko ale čím dál tím se postava přibližovala. Byla to žena.
,,Clarice.."ozvalo se z úst oné postavy.
Okamžitě jsem věděla, kdo to je.
,,Mami."vyhrkla jsem a objala jí.
,,Nejsi mrtvá holčičko, bojuješ. A já tu jsem abych ti řekla to, co musíš vědět."řekla a já napjatě poslouchala, co se mi chystá říct.
,,To co se teď stalo, se stát mělo. Všechny tvoje schopnosti v tobě vygradovaly. Musíš se naučit zvládat vztek. Vím, že dlouho neproběhlo žádný útok od těch, co ti chtějí ukrást tvůj prsten a ovládnout svět. Chystají teď velký útok. Ty moc dobře víš kde je jejich základna, brávala jsem tě k té budově když jsi byla malá. Musíte zaútočit dřív, než to udělají oni. Prsten se nesmí dostat do nesprávných rukou a ty to víš. Jedině ty je můžeš zastavit. Naplánujte útok na zítra a ukončete to. Víš moc dobře, jak zabránit konci světa."dokončila a mně tekla slza po tváři.
Přikývla jsem a maminka mi otřela slzy z tváře.
,,Strašně mi chybíš mami."vzlykala jsem, ona mě pohladila po hlavě a řekl: ,,Ty mně taky holčičko."

,,Uvidím tě ještě někdy?"zeptala jsem se.
,,Až na druhé straně."řekla a zmizela.
Já pomalu otevřela oči a v tu chvíli jsem si uvědomila, že to byl jenom sen.

,,Au."sykla jsem s otevřenýma očima. Ležela jsem ve své posteli a kolem mě nikdo nebyl. Nikdo nečekal na to, až se probudím. Byla jsem monstrum, napáchala jsem tolik škody.
Pomalu jsem zvedla z postele ke dveřím a vešla jsem do obýváku.
Tam byli všichni kromě Buckyho.
Když mě ostatní zaregistrovali, snažila jsem se nasadit chabých úsměv.
,,Claire."přiběhl ke mně táta a pevně mě obejmul.
,,Ahoj siláku."řekl Thor a spolu s ostatními se na mě usmál.
,,Co se stalo?"zeptala jsem se a slova se s povzdechem ujal táta.
,,Něco tě rozhodilo, vybuchla jsi."
,,Claire..musíme točí něco říct."ozvala se Natasha.
,,Bucky je zraněný, snažil se ti pomoct a uklidnit tě ale tím, že ti byl nejblíž v ten moment, odnesl to. Má polámaná žebra ale bude v pořádku."dodala a mě do očí vhrkly slzy.
,,Je to moje vina."vzlykla jsem a slzy se mi znovu spustily z očí.
,,Není."snažil se mě uklidnit Tony s ostatními i když si všichni byli vědomi toho, že to moje vina je.
Za celou dobu, co jsem byla s ostatními jsem se na Rogerse ani nepodívala. Samozřejmě že Sharon se kolem něj stále motala. Nemohla jsem se na to koukat a tak jsem odešla do pokoje a práskla jsem sebou na postel.
Myslela jsem na Buckyho, hrozně mě bolelo, že jsem mu ublížila. Cítila jsem, jak mi tečou slzy po tváři. Neměla jsem sílu na nic. Byla jsem zničená, rozeřvaná na kusy.
,,Claire, odjíždíme na misi, zítra se vrátíme. Zůstane tu Steve aby pohlídal tebe a Buckyho, vím, že to se Stevem nemáte furt urovnaný ale nikdo jiný bohužel zůstat nemůže."ozvala se ve dveřích mého pokoje Wanda. Ležela jsem na břiše obličejem v polštáři. Nijak jsem na její slova reagovala. Slyšela jsem její povzdechnutí a pak už jenom, jak zavřela dveře.
Sedla jsem si na postel a vytáhla jsem svůj deník. Vypsala jsem do něj všechny svoje pocity. Přemýšlela jsem nad tím, proč mě tolik rozhodilo to, že jsem viděla Rogerse se Sharon. Bylo odporné, že mi naschvál napsal, abych přišla a abych viděla to, co jsem viděla. Bolelo mě to, bylo to jako kdyby mi někdo vrazil kudlu přímo do srdce. I když jsem si to nechtěla připustit, věděla jsem, že mě to tak moc bolelo proto, že jsem k němu měla city. Ačkoliv jsem se je snažila potlačit, vygradovalo to. A teď je Bucky zraněný.Napsala jsem o tom, jak jsem potkala maminku. Nikomu jsem to zatím neřekla. Neměla jsem sílu. Vím ale, že se budu muset přemoct a zítra všechno vyklidit abychom mohli skoncovat s těmi obludami, co se snaží všechny zničit. Já ale měla pocit, že už všechno zničené je.