Loving enemies

24.

Rychle jsem se vymrštila a čekala jsem, co se bude dít. Ono vlastně jsem bez svých schopností mnoho dělat nemohla. K tomu ten jed nebo co mi to dali působil i jinak, než jen jako ztráta mých schopností. Cítila jsem neskutečnou únavu, hlava mi třeštila a oči se mi zavíraly jako nikdy před tím. Jediné co jsem chtěla byl spánek. Věděla jsem ale, že hlavně nesmím usnout.
Dveře se rozrazily a v nich stál Bucky s Clintem.
,,Clarice!"zakřičeli oba dva najednou a přiběhli ke mně. Clint vystřelil na zámek a ten se rozpůlil na dva kusy.
Oba dva mě okamžitě objali a Bucky mě vzal do náruče. Když jsme vyšli ze dveří Clint nás kryl a Bucky mě odnesl ven z budovy.
,,Nikam nechoď."řekl, dal mi pusu na čelo a odešel pomoct ostatním na dobro zlikvidovat ty magory co mě unesli.
Oči se mi zavíraly víc a víc a já podlehla a usnula jsem. Spánek mi ale netrval moc dlouho protože mě vzbudil křik. Viděla jsem Natashu jak pár metrů přede mnou bojuje s tuctem oblud a vypadalo to, že potřebuje pomoct.
Zvedla jsem se a vzhledem k tomu, že jsem momentálně nemohla používat svoje schopnosti jsem ji pomohla pěkně po staru pěstmi.
Vzala jsem si dva a musím uznat, že i zdrogovaná a bez síly jsem jim pěkně nakopala zadek.
,,Claire! Okamžitě se vrať!"křikla Natasha.
,,Ne dokud nepomůžu."řekla jsem a dala jsem pěstí jednomu z těch magorů co po nás šel.
Bojovala jsem několik minut a troufnu si říct, že jsem opět zachránila situaci. Když už byli všichni mimozemšťani buď mrtví nebo omráčení ucítila jsem, jak se mi motá hlava. Před očima mi zčernalo a najednou jsem spadla na zem a opět jsem zkolabovala. Po chvilce jsem se ale opět probrala, všude už byl klid. Avengers vycházeli z budovy a já věděla, že máme vyhráno. Pomalu jsem se sebrala a zvedla jsem se ze země a šla jsem naproti ostatním. Přede mnou šel usměvavý Steve a já mu úsměv oplatila.
Najednou jsem si ale všimla, že na něj ze zadu letí kulka ze zbraně, kterou použil jeden z oblud, který ihned po zaznění výstřelu zemřel. Byla to poslední věc co udělal. Na Steva se řítila kulka a já se instinktivě rozběhla a skočila jsem přesně za Steva. Výstřel zazněl a já cítila, že mě kulka zasáhla do břicha. Okamžitě jsem se sesunula k zemi. Podívala jsem se na svoje ruce a všude jsem viděla krev. Žádnou bolest jsem ale necítila. Kdo ví, možná to bylo z toho šoku. Steve se okamžitě otočil a klesnul si ke mně na zem. Vzal mě do náruče a volal na ostatní, ať zavolají rychle pomoc.

,,Ne!! Neumírej mi, hlavně nezavírá oči a zůstaň tady se mnou!"mluvil na mě vystresovaný Steve a u toho mu tekly potůčky slz po tváři.

,,Proč jsi to udělala Clarice? Proč? Zůstaň tu se mnou prosím."žadonil.

,,To je v pořádku."řekla jsem s úsměvem na tváři.
,,Starková dýchej, pomoc už je na cestě!"neustále na mě mluvil.
,,Nedávej si to za vinu Rogersi, všechno je v pořádku."řekla jsem s úsměvem ale po tváři mi tekly slzy.
Cítila jsem, jak se mi zavírají oči. Nakonec jsem je zavřela a bylo mi dobře. Věděla jsem, že na druhé straně budu s maminkou. I když mi ostatní budou nesmírně chybět. Se zavřenými očima jsem uvolnila všechny svaly a ponořila jsem se do spánku.