Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

34. Kapitola: Sága deníková

Zůstala na něj překvapeně hledět a přitom si stále opakovala, co jí to tu vlastně teď sdělil. Dulenky jsou levandule, takže jedna jediná Dulenka může být jen jednou jedinou Levandulí... Tiše zalapala po dechu a zděšeně se na něj podívala. Právě četla deník paní hraběnky Levandule, jeho zesnulé ženy.

„Jak se vám to dostalo do rukou?" zeptal se klidným hlasem, avšak bylo znát, že potlačuje silné rozrušení.

„Já... Omlouvám se, nechtěla jsem... A ani jsem nevěděla..."

„Na to jsem se neptal," přerušil ji stroze, „kde jste to ksakru našla? Já to tu hledám bezmála pět let, možná daleko víc, a vy to najdete během prvních měsíců, co jste tu!" vykřikl, ale neznělo to nikterak naštvaně, spíše obdivně nad tím, že to jeho samotného nenapadlo dříve, neboť to, že se levandulím říká dulenky, samozřejmě věděl. Ale zároveň si byl vědom i toho, že Levandule toto přízvisko nesnášela. Nazval ji Dulenkou jen jednou jedinkrát a tehdy ji to tolik namíchlo, že už to raději nikdy neudělal.

„Našla jsem ho docela náhodu!" obhajovala se Afrodita v domnění, že provedla něco špatného. Ovšem tak to vůbec nebylo, ačkoliv v Augustinově podání jen málo co neznělo naštvaně, podrážděně nebo jinak negativně.

„A kde?! To se tu jen tak někde neválelo, nebo snad ano?!" Byl rozlícený nad svou nevšímavostí. Jak je to jen možné, že on, kdo znal Levanduli tak dlouho, nedokázal její deník najít a někdo, kdo ji v životě neviděl, neslyšel, onen deník našel úplnou náhodou?! Afrodita urychleně vypověděla, kde deník našla a doufala, že už hrabě alespoň řekne, co přesně jej rozčílilo tentokrát. „To snad není možné, jak mě to mohlo nenapadnout?" mumlal si sám pro sebe mezitím, co mu Afrodita ukazovala nepatrnou mezeru mezi dvěma knihami v poličce u písmen DU. Ať už si však své tehdejší úvahy přehrával v hlavě, kolikrát jen chtěl, nakonec stejně došel k názoru, že tohle by jej nenapadlo. Jistě, znal její oblíbenou průpovídku: Když si přeješ něco skrýt, na očích všem nech to dlít. Ale že by riskovala až takhle a svůj deník, jedno ze svých největších tajemství, nechávala docela volně v knihovně? Avšak kdo by hledal nějakou náhodnou knihu ke čtení právě za dveřmi a v té nejnižší polici? Samozřejmě nikdo... A ten, kdo by snad pásl po přečtení jejího deníku, by ho také vůbec nehledal právě v této polici, neboť na Zámečku nebylo mnoho těch, kdo by znali levandule jako dulenky. A navíc... Jen málo lidí také vědělo o nějakém jejím deníku.

Ale on to věděl a roky ho tu hledal. Vzpomněl na něj až několik týdnů po její smrti a tehdy se rozhodl, že ho najde. Bylo v něm totiž zapsáno něco, co pro něj mělo nevýslovnou cenu, vzpomínky... Její vzpomínky a myšlenky. To všechno, ať už se něco stalo mezi nimi či snad mezi ní a kýmkoliv jiným, v tom deníku bylo a bylo to psáno jejíma očima. Všechno tak, jak to viděla, jak to cítila... Dal by všechno na světě za to, aby zase mohl slyšet její hlas, poslouchat její názory, nápady a poučné verše, či se snad znovu nechat unášet jejím hlasem při vyprávění nějaké příhody z prožitého dne.

A teď to zlato, ten poklad, držel v ruce. Konečně měl možnost si to všechno přečíst a připomenout...

Byl nadšený, ve skrytu duše skutečně pociťoval jistý druh radosti, avšak smíšený s pocitem naprostého zoufalství, že ten deník nyní již doopravdy může číst bez toho, aby mu ho Levandule brala se slovy, že nemá nejmenší právo jejím deníčkem listovat. Teď už mu ve čtení nic nebránilo, bohužel...

Vlastně bránilo. Stále byl v jedné místnosti s Gerbérií a hraběnkou a co více, obě na něj nyní upřeně hleděly, Afrodita omluvně a ustrašeně, Gerbérie překvapeně a zvědavě.

„Vážně mě to mrzí, omlouvám se, kdybych byla..." Jediným pohybem ruky ji zastavil. Nechtěl její omluvu, nebyla to její chyba. Prakticky nic z toho, co se tu kdy stalo, nebyla její chyba. Jen sem byla mezi všechny ty chyby násilím přivedena, ona sama za nic nemohla.