Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

15. Kapitola: Prozatímní řešení

„Hraběnko, co budeme dělat s tím problémem ve sklepení?" prohodil Augustin dalšího dne u snídaně, když se jeho manželka zvedala k odchodu, avšak slova pronesena jejím směrem ji pochopitelně zastavila. „Měli bychom si o tom promluvit."

„Jistě," odvětila a přitom si nervózně uhladila šaty. Nebyla připravena na to s hrabětem mluvit. Od jejich posledního rozhovoru uběhl teprve jeden den a Afrodita v duchu doufala, že spolu nějaký čas vůbec mluvit nebudou. Augustin však byl zcela jiného názoru. Zdálo se, že za celou událostí s Ruby už udělal tlustou čáru. Alespoň takhle to Afroditě připadalo, když na ni promluvil s pohledem stejně chladným jako vždy.

„Myslím, že bychom to měli vyřešit hned, protože čím dříve se toho zbavíme, tím líp se nám pak bude žít," dodal a Afrodita naprázdno polkla. Byla by raději, kdyby se mohla na nadcházející rozhovor v klidu připravit a přichystat si alespoň nějaké argumenty k tomu, proč by je tu měli třeba nějaký čas nechat ve službě. Rozhodně si nepřála, aby se jich Augustin pokusil nějak bezcitně zbavit. Dříve než se však stihla nějak vymluvit, Augustin už vstal a společně vyšli do haly. „Trváte na formálním rozhovoru?"

„Jak formálním?" Bylo jí jedno, jak to vyřeší, hlavně když to bude rychle. Nepřála si s ním mluvit déle, než bude skutečně nutné.

„Já osobně bych se šel raději projít, ale zastáváte-li raději rozhovor v mé pracovně, nemám námitek," řekl s nedbalým pokrčením ramen. Nezdálo se, že mu na tom příliš záleží, ač byl opak pravdou. Toužebně si přál odtud zase odejít a nějakou dobu se sem nevracet.

„Rozhodně se procházce nebráním," odvětila a přitom se i jí nesmírně ulevilo při pomyšlení, že půjdou ven a nebudou tak muset toto citlivé téma probírat uvnitř Zámečku, kde se občas zdálo, že i stěny mají uši. Spolu s tím jí však přišlo na mysl i riziko, s nímž se dobrovolně potýkají, když svůj rozhovor vynášejí ven.

„Nuže," odkašlal si, „tak pojďme," zavelel a společně se vydali ke dveřím, odkud poté vyrazili do zahrad. Panovalo mezi nimi ticho až do doby, dokud se bezpečně nevzdálili od služek zametajících před vchodem. „Máte návrhy?" začal a Afrodita mu věnovala nervózní pohled.

„Propustit je?" nadhodila tiše a hrabě si jen odfrkl.

„Co tam máte dál?"

„Nemůžeme je tu držet věčně," řekla vzdorovitě a byla za to na sebe hrdá. Musí skoncovat s tím svým hloupým strachem a bojácností.

„Proč ne?" opáčil a přitom se zaujatě díval po zahradě, která byla po nedávné bouři stále dosti zpustošená.

„Copak je tu můžeme držet věčně?" naléhala na něj mezitím Afrodita a doufala, že teď už se jí dostane kloudnější odpovědi. Takhle to vážně nepůjde, když ani jeden z nich nebude chtít ustoupit. Jeho umíněné chování jí přišlo dětinské, ale raději mlčela a jen si to tiše myslela. Nedovolila by si mu něco takového říkat napřímo.

„Pro mě za mě, když se mi to zlíbí..." řekl ledabyle a stále očima zkoumal škody, které ona proklatá bouře způsobila. Zahrada se mu zdála být jaksi neutěšená a chaotická, což neustále odvádělo jeho pozornost od rozhovoru. Byl zapřisáhlým perfekcionistou s jistým smyslem pro pořádek a nedokázal se tedy řádně soustředit, když jeho okolí vypadalo tak, jak vypadalo.

„Takhle to přece nejde a moc dobře to víte," usměrňovala jej hraběnka prozatím si nevšímajíc toho, že Augustinova pozornost teď směřuje úplně někam jinam. Hrabě tedy jen nepřítomně přikývl a i nadále se věnoval škodám na zahradě.

„Hm," zamručel a hraběnka k němu překvapeně zvedla pohled a zkoumavě si jej prohlížela. Myslela si, že je jen podrážděný, protože se to nemůže řídit podle něj, ale když shledala, kterak soustředěně sleduje poničenou zahradu, hned ji napadlo, že mu vadí něco zcela jiného.