Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

12. Kapitola: Nejeden večerní rozhovor

Nakonec s Nickelem strávila celý dlouhý den. Vzbudilo to v ní novou sílu, která jí dodala odhodlání k tomu, aby se na Zámeček vrátila a byla schopna čelit všemu, co tam na ni čekalo. Jejich loučení však také vyžadovalo notnou dávku síly. Objímali se dlouhou dobu, než byl Nickel schopen ji ze svého náručí pustit a tak jako bezbrannou holubici ji nechat letět.

„Avšak, slibte mi ještě jednu věc," požádala jej naposledy Afrodita a on ji jen s úsměvem políbil na čelo. „S nikým nepromluvíte ani slůvkem o tom, co jsem vám sdělila," prosila a Nickel se nad tím krapet pozastavil. Ne, že by měl v plánu to s někým rozebírat, ale myslil si, že Afroditě bude jedno, pokud se Augustinovo tajemství nějakým nedopatřením dostane ven.

„Na tom, drahá hraběnko, přece nesejde..."

„Slibte mi to, prosím. Musí to zůstat mezi námi. Tak jako všechno ostatní," žádala jej a přitom se na něj dívala tak úpěnlivým pohledem, že nemohl nesouhlasit. Byla pravda, že by pro ni udělal snad vše. Kvůli jejím krásným očím, problesklo mu hlavou a donutilo jej to se pousmát.

„Ano, slibuji," řekl odevzdaně, ale nebyl si zcela jistý tím, zda to v nějaké době, blízké či vzdálené, nevytáhne proti samotnému Augustinovi. Nemusel by přece slib přímo porušit. Jeho neoblíbený soused by jistě pochopil i nepatrné náznaky, chytrý na to byl dost.

Afrodita ho za tento příslib jemně políbila a Nickel by si býval přál, aby to takhle mohlo zůstat navždy. Svět se zdál být dokonalý a téměř bez poskvrny, když tu s hraběnkou Flossovou mohl takhle nerušeně stát. Ale něco takovým chvílím přece bránilo a byl to právě onen fakt, že se hraběnka jmenovala Flossová.

„Kdybych nemusel, nepustím vás," řekl a Afrodita si smutně povzdechla.

„Kdybych nemusela, neopouštím vás," odpověděla a tím si i ona od Nickela vysloužila sladké políbení. Kostelní zvon však odbil půl čtvrtou hodinu a ona musela vyrazit, cesta přes les nějakou dobu trvala. Se smutným výrazem ve tváři se vymanila z Nickelova hřejivého objetí a za jeho pomoci nasedla na svou kobylku. Nickelovi to zprvu přišlo zvláštní, že hraběnka sedá na svou kobylku obkročmo a ne tak, jak to obvykle vídal u jiných žen, ale nic nenamítal. Alespoň se nemusel bát, že by hraběnka z kobylky spadla, neboť jezdit na způsob dámského sedu mu často přišlo nebezpečné, obzvláště když znal svou sestru Chantalle a její divokou jízdu. „Napíšete mi zase?" ujišťovala se ještě Afrodita a Nickel s úsměvem přikývl.

„Co nejdříve," ujistil ji a poté se na sebe ještě krátký okamžik beze slov dívali a uvažovali, kdy se zase shledají.

„Brzy na shledanou, Nickele," zašeptala Afrodita a mladík se usmál.

„Velmi brzy," odpověděl tiše, oba si věnovali poslední úsměv a poté už se na hraběnčino pobídnutí kobylka tryskem rozběhla k Vaňovskému lesu a brzy zanechala celý dnešní den daleko za sebou i s Nickelem a jeho hrabstvím Lincelm.

Afrodita celou cestu na Zámeček uvažovala nad tím, co se to vlastně mezi ní a Nickelem už zase stalo. Ať si však celé toto dopoledne ve vzpomínkách přehrávala, kolikrát jen chtěla, pocit viny za žádných okolností necítila. Cítila spíše jistou špetku zadostiučinění. Teď na tom byli s Augustinem hodně podobně, byli takzvaně vyrovnáni. Při tom pomyšlení na jednu stranu cítila škodolibý pocit radosti, ale ten ji spíše lekal a pokoušela se ho co nejvíce potlačit. Ne, ona nebyla jako její manžel... I když pomyšlení na prožité okamžiky s Nickelem jí na tváři budilo úsměv. Věděla však, že to je špatné a hříšné, avšak... Nemohla si pomoci. Cítila k Nickelovi něco, co ještě k nikomu předtím. Neuměla ten nově objevený cit pojmenovat, ale věděla, že jeho moc se ještě posílila s tím, za jakých okolností se dnes s Nickelem setkali.