Křehkost a síla květin II - Sedmikráska✅

56. Kapitola: Jiskřivě zelenýma očima

Afrodita Flossová si ani v nejmenším nedovedla představit, že kdy povede právě takový život, jejž žije nyní. Pokaždé, když o nynější cestě svého života uvažovala, nemohla se zbavit dojmu, že tohle celé je zapříčiněno jen a pouze prostou náhodou. Bůhví, kde jinde by dnes mohla být, kdyby tehdy tak nadšeně nescházela dolů do údolí hrabství Blooden obklopena lučním kvítím a barevnými motýlky. Nikdy by se byla nesetkala s Augustinem, nikdy by si nepohlédli do očí a nikdy by společně nestanuli před oltářem. Jakpak by to dnes asi vypadalo, kdybychom se nesetkali? Přemýšlela někdy za tichých a temných nocí, kdy se jí hlavou honily vskutku všelijaké myšlenky. Nejspíše by strávila v Zámecké vesnici několik dní a poté by se její kroky ubíraly zase dočista jiným směrem bez toho, aby se kdy setkala s tamějším hrabětem. Možná by se svým otcem prošla Vaňovským lesem až do hrabství Lincelm, anebo by se vydala zpět ke kopcům, z nichž k vesničce přišla, a nechala se tak připravit dočista o to všechno, co by na ni čekalo na druhé straně od travnatých kopců, tedy za Vaňovským lesem. Ano, kdyby to totiž bylo právě takhle, nikdy v životě by nepoznala Nickela Merrida. Nikdy by s ním nepromluvila, nikdy by jej neobjala a už vůbec nikdy by jej nepolíbila. A z nějakého důvodu se jí právě tato představa příčila ze všech nejvíce a jen pomyšlení na to, že by oba, ona i Nickel, jen tak někde žili a neměli o sobě nejmenší ponětí, v ní probouzelo jakousi zděšenou bolest a patrně snad i zoufalství. A též začínala pociťovat i jakousi jistotu, že právě díky Nickelovi je vlastně docela ráda za celý sled tehdejších událostí, neboť ono vyvrcholení jejího seznámení s Augustinem, tedy svatba, nakonec vedlo i k jejímu prvotnímu střetnutí s drahým Nickelem.

Ach ano, svatba, ta z nynějšího pohledu nakonec přinesla více škody než užitku, alespoň takhle si to nyní myslil Augustin. Jak už totiž stačil své manželce prozradit, hosté na jejich tehdejší svatbě byli převážně níže postavení šlechtici a vesměs všichni byli domovem v hrabství Blooden. A to, že se posléze svatební zvěst rozšířila, už Augustin prakticky neřešil. Stejně se se svými bývalými známými už nikdy nesetkám, tak nač je seznamovat s touto novou skutečností, říkával si tehdy naivně doufaje, že už nikdy nebude muset nikomu nic vysvětlovat. Jenže to nepočítal s tím, že mu Chantalle Lastrádová napíše dopis s pozváním, jež se prakticky neodmítá. Její vinou se tedy dostali sem na toto slavnostní otevření jejího divadla, kde v podstatě nebylo úniku před všemi těmi všetečnými knížaty, barony a hrabaty. Flossovi byli téměř stále obklopeni skupinkou zvědavých šlechticů, kteří se vyptávali, kterak se k sobě vlastně dostali, odkud nová hraběnka Flossová pochází a kdo jsou její příbuzní. A opomenuto přirozeně nebylo ani to, jak moc je současná hraběnka podobná hraběnce Levanduli. To prostě nemohlo zůstat bez povšimnutí a komentáře. A ubohá hraběnka Levandule! Jakpak že se to tenkrát vlastně událo...? Tázali se mnozí a tu se nesčetněkrát rozpoutal rozhovor právě na toto téma, při němž Augustin trpěl jako nikdy dříve. Nedával to na sobě znát, přirozeně, ale měl pocit, že se mu snad srdce tříští na tisíce kousků stále dokola a dokola. Staré rány se v bolestivé agónii opět otevíraly a jizvy se vzněcovaly v nenadálém žáru a bolesti.

„Jak já tu baronku Toomovou nesnáším," zavrčel, jakmile se s Afroditou ocitli alespoň na okamžik sami. „Jak mi může dočista klidně říci přímo do očí, že na Levanduli častokrát vzpomínala s čirou přátelskou láskou, když si přitom já sám velmi dobře vzpomínám, kterak ji kdysi pomlouvala!" rozčiloval se tichým hlasem, ale ve svém nitru přímo zuřil. Za celý večer nebyl ani jedinkrát rád za to, že sem jeli, a měl dokonce jakési nepatrné tušení, že kdyby se tu nyní setkal s Chantalle, která celý večer pobíhala mezi jinými hosty, patrně by jí její pozvání nemálo vyčetl. „Už nikdy v životě se nedopustím takové neuváženosti, že opustím hrabství, nikdy," dušoval se a Afrodita jej s malým úsměvem sledovala. Připadal by jí jistě roztomilý, když se takhle rozčiloval, neboť ho neznala tak opatrného a nesuverénního, avšak teď ho rozhodně nedovedla shledávat právě roztomilým, neb jej v hloubi duše velice litovala. Muselo to pro něj být příšerné, protože on o Levanduli nikdy nemluvil. Žil prakticky ve světě, kde se o ní taktně mlčí a nikdo nikterak nenaznačuje, že si s ní snad kdysi plánoval společnou budoucnost, v níž vlastně nikdy nepřestal věřit. A najednou se objevil tady mezi lidmi, kteří snad o zesnulé hraběnce Flossové chtějí mluvit především. Chtěli mu tu svými neupřímnými a sobeckými řečmi prokázat, jak moc jej vlastně litují a že nikdo ho nechápe lépe než právě oni. A z toho mu bylo zle...